„Co to tady plácáte, vždyť si nemůžete nic pamatovat!“ dočetl jsem se pod svou vzpomínkou na 17. listopad 1989. Není to tak. Vnímavé oči a rozjitřené smysly dětí umí mnohé. Jsou citlivé na atmosféru, změnu nálady, pozorují, vidí. Mnohdy mnohem víc, než si z povýšené dospělosti připouštíme. Jistě, nerozuměl jsem tomu, co přesně se okolo mě odehrává. Ale viděl jsem radostné a vzrušené rodiče. Táta už od soboty seděl u Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. V neděli volala teta, která v roce 1968 utekla z okupovaného Československa do USA a říkala nám, co se ví za oceánem. V pondělí vyšel ve Svobodném slově článek, který byl odvážnější než ve všech ostatních novinách. Brácha, gymplák téměř před maturitou, ho vystřihnul a vyvěsil na chodbě gymnázia. Nikdo ho nestrhnul. U výstřižku se zastavovali studenti i učitelé. U nás doma bylo živo. Stále někdo telefonoval, střídaly se návštěvy a mluvilo se, spekulovalo, diskutovalo. Nahlas. Méně se šeptalo. A ve všech těch větách a slovech, kterým jsem přesně nerozuměl, jsem cítil radost a dobrou náladu.

O několik dnů později jsem byl navštívit svoji babičku. Nesmírně vzdělanou a silnou ženu, od svých 33 let vdovu, která sama vychovala a poskytla vzdělání svým třem dětem. Byla blízkou přítelkyní Anastáze Opaska, nepřestala si s ním nikdy psát, ať už byl ve vězení či exilu. Psala mu i v ty pohnuté listopadové dny a těšila se, že se snad po letech zase shledají. A také doufala, že po dlouhých desetiletích uvidí svou dceru, svá vnoučata, jejichž domov byl za Atlantikem. Rozdělené rodiny, špatné kádrové posudky lidí, kteří měli v rodině emigranta, to bylo něco, co jsem si tehdy jistě neuvědomoval. Před touhle realitou mě rodiče chránili a nechali mi prožít šťastné dětství kluka z paneláku, který měl spoustu přátel, fajn sourozence i rodiče. Ale tenkrát, když se to zlomilo, jsem cítil to množství emocí ve svém okolí. Babička brečela u televize. Tam byl starší pán s šedivými vlasy, kterého jsem nikdy předtím neviděl. „To je Alexandr Dubček, několikrát mě napadlo, jak asi teď vypadá…“