Britové se upsali svobodě, byli otci moderního parlamentarismu, zvětšovali trpělivě (po mnoha konfliktech) okruh lidských a občanských práv. Jejich první ucelenou podobu podali levelleři (rovnostáři) za anglické revoluce. Mnozí dnešní rádobydemokraté by rádi revoluce a lidská práva rozdělili, ale právě anglické dějiny ukazují, že lidská práva jsou revolučního původu a jejich klasik, John Locke (1632-1704), byl spojen s duchem „slavné revoluce“ (1688-1689), která anglický revoluční cyklus završovala.

Ale ani britská svoboda nebyla beze skvrn. Bylo tu násilí páchané v koloniích, příkoří působené Irům, včetně velkého hladomoru ve čtyřicátých letech devatenáctého století, Několikeré suspendování Habeas corpus actu, tedy zákona o nedotknutelnosti osoby a jejích práv, střílení do dělníků a hrůzy raného továrního průmyslu, zachycené v proslulých „modrých knihách“, z nichž čerpal Karel Marx ve svém Kapitálu. Ale také Benjamin Disraeli, který to znázornil také ve svém románu Sybill aneb Dva národy mluvil o tom, že dějiny Anglie jsou dějinami reagování a že národ reaguje, když se probouzí z iluzí. A tak Anglii vděčíme za první rozvinutou teorii družstevní přestavby společnosti (Samuel Bellers), za první masové dělnické hnutí (chartisté), za vznik fungujících odborů, hájících dělnická práva. Vzpomínáte si za zahájení olympijských her v Londýně? To vše tam pořadatelé do zahájení dostali. A mnohem, mnohem více.

Anglický není jen smysl pro humor, včetně toho, že Angličanům (a Britům vůbec) nevadí, když jsou sami předmětem humoru. Viz úspěch knihy maďarského emigranta Györgye (George) Mikese „Jak být cizincem“. Anglické a britské je také nepoddávat se porážkám. Prohrávají bitvy a neprohrávají války. Winston Churchill vedl válku, která byla nad možnosti Británie, odolal pokušení se s nacisty dohodnout a mobilizoval Brity do boje proti nacisty ovládané Evropě. A aby porazil „Huny“, pragmaticky se spojil se Stalinem, jemuž vzdal i posmrtnou poctu v roce 1959 na vzpomínkové akci, pořádané v Dolní sněmovně. Britové umí dělat kompromisy a být i zásadoví. I tím přispívají duchu dnešní Evropské unie, která bez jednoho ani druhého nemohla existovat.

Charles de Coster a jeho země

Charles de Coster psal francouzsky a přesto není vlámštější knihy, než je jeho kniha o Uylenspiegelovi a k níž se druží i Flanderské legendy. Jistě, dva belgické národy Vlámové a Walloni, mluví odlišnými jazyky a nemají se příliš v lásce, federalizaci Belgie provázely skandály a schválnosti, ale „belgický labyrint“ je zvláštní tím, že vytvořil něco, co velký belgický historik Henri Pirenne nazval „l´âme belge“ (belgická duše). I když Vlámové a Nizozemci podepsali jatykovou unii (Taalunie) v roce 1976 a oficiálním jazykem Belgie, kde nyní po dvaceti letech vystřídal populárního krále Alberta král Filip, je vedle francouzštiny nizozemština (nederlands), přesto je vlámská identita nezpochybnitelná. Výrazem vlámské vitality a pohledu na svět je Timmermansův román Pallieter, převedený i do úspěšné filmové podoby.