V zahraničním tisku jsem viděl srovnání, kde podíl exportu na HDP šplhá u ČR někam k 80%, je tedy vyšší než v případě Číny (66%) a evropského exportního šampióna Německa. Ovšem struktura exportu není nijak příznivá, export nahrazuje do značné míry slabou domácí poptávku a kilogramové ceny jsou řádově na osmině hodnot Švýcarska. Pracuji v průmyslovém výboru Evropského parlamentu a tak sleduji vývoj zemích EU. U nás není tak zle jako na jihu Evropy, ale přesto ohromné množství prostředků je vázáno na sanování půlmilionové armády nezaměstnaných, která se zmenšuje sezónními výkyvy jen nepatrně. V rozpočtu není odpovídající prostor na financování vědy, výzkumu, kultury, dokonce i podíl ministerstva zahraničních věcí na rozpočtu systematicky klesá (a to je oficiálně pro všechny vlády po roce 1989 zahraniční politika jednou z priorit údajně proevropské vládnoucí elity). Podpora exportu je ve srovnání se špičkou EU miniaturní.
Co tedy způsobuje onen obrat? Předně relativní stabilizace podnikové sféry, její vybřednutí z vlastnických zmatků devadesátých let. Čeští manažeři si prostě poradí i bez ohledu na umění nebo neumění vlády. Vracíme se na staré trhy, pomalu se vtěsnáváme do mezer mezinárodní dělby práce, šéfové podniků pochopili, že naši zemi neřídí géniové (Andrej Babiš mluví o nemehlech, já bych užil úplně jiné výrazy) a že si musí pomoci sami. Druhým významným faktorem je kursovní vývoj, který nadlepšuje o nějakých dvacet miliard zahraničně obchodní bilanci. Slabý dolar hraje do rukou těm, kteří jsou závislí na dovozech surovin. Většina našich devizových výdajů je v dolarech, většina devizových příjmů v evropských měnách. Podniky se mohou v řadě případů již také opřít o přece jen lepší dostupnost finančních zdrojů.
Česká ekonomika je plná rozporů. Má příliš slabou měnu a zároveň příliš silnou měnu. V naší ekonomice je příliš velký vliv státu v některých věcech a v jiných naopak zoufale slabý. Náš trh je v něčem příliš otevřený a v něčem málo otevřený a pružný. V některých ohledech je vystavenost vnějším vlivům přílišná, v jiných úsecích naopak nedostatečná. A také spoléhání na levnou (a dosud stále kvalitní) pracovní sílu může být ošidné: v mnoha případech to už neplatí a cesty ke zlevnění pracovní síly nevedou přes držení mezd na nízké úrovni. Podobné protiklady ale najdeme také v daňové sféře, protože daně jsou jak příliš nízké, tak i příliš vysoké. KSČM už před lety připravila koncept daňové reformy, který tuto bolest řešil. Šlo o to snížit daňovou zátěž a současně zvýšit výnos daní. Jak? Změnou struktury daňové struktury.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf