Laskavý čtenář si jistě vzpomene, že Václav Klaus před určitým časem obdržel v USA Truman-Reaganovu cenu za zásluhy v boji proti komunismu. Nejsem přesvědčený, že by byl až tak zaníceným bojovníkem.  Ale jeho další „zásluhy“ jsou nezpochybnitelné.

Kdysi jsem četl paměti jednoho křesťanského misionáře v Tichomoří. Tento misionář se naivně domníval, že domorodce pro křesťanství získá tím, když jim sdělí, že se v neděli nepracuje. Zjistil však, že se na těchto krásných a požehnaných ostrovech nepracuje ani jeden den v týdnu. Zkusil to tedy s bojem proti hříchu. Ale ti šťastlivci vůbec pojem hříchu neměli. Misionář dokonce s úžasem uváděl, že nevědí nic o majetku a nerozlišují to, co je moje a co je tvoje. Ale nebyl hloupý a věděl, že majetek a vědomí hříchu si jsou blízko. A tak v pamětech popisuje, že nejdříve naučil domorodce hřešit a pak mohl bojovat proti hříchu. A uspěl. Křesťanství zvítězilo. Častokrát jsem si říkal, že příběh Klausovy ekonomické reformy je v mnohém podobný.

8. března 2013 přinesly Hospodářské noviny zajímavý rozhovor s posledním federálním premiérem Janem Stráským, který býval Klausovým blízkým spolupracovníkem. Je věčná škoda, že tento rozhovor média vesměs ignorovala a politická scéna jej přešla mlčením, a to dokonce i ty strany, které by měly mít zájem o něm nemlčet. Jan Stráský nepokrytě a naplno přiznal, že ekonomická reforma spojená s Václavem Klausem, Vladimírem Dlouhým, Tomášem Ježkem, Karlem Dybou a dalšími byla ve skutečnosti rozkradením národního majetku.  A to rozkradením vědomým.