Kdysi jsem četl paměti jednoho křesťanského misionáře v Tichomoří. On se nejprve naivně domníval, že domorodce pro křesťanství získá tím, že jim sdělí, že se v neděli nepracuje. Zjistil však, že se na těchto krásných a požehnaných ostrovech nepracuje ani jeden den v týdnu. Zkusil to pak s bojem proti hříchu. Ale ti šťastlivci vůbec pojem hříchu neměli. Misionář, jehož jméno jsem zapomněl, dokonce s úžasem uváděl, že nevědí nic o majetku, nerozlišují to, co je moje a co je tvoje. Veděl, že majetek a vědomí hříchu si jsou blízko. A tak popisuje, že nejdříve musel naučit domorodce hřešit, aby pak mohl bojovat proti hříchu. A uspěl. Křesťanství zvítězilo. Častokrát jsem si říkal, že příběh Klausovy ekonomické reformy je v mnohém podobný.
Osmého března 2013 přinesly Hospodářské noviny zajímavý rozhovor s Janem Stráským. Býval to kdysi blízký spolupracovník Václava Klause a také poslední federální premiér. Média ho vesměs ignorovala, politická scéna ho přešla mlčením, dokonce i ty strany, které by měly mít zájem o něm nemlčet. Jan Stráský přiznal, že ekonomická reforma spojená s Václavem Klausem, Vladimírem Dlouhým, Tomášem Ježkem, Karlem Dybou a dalšími byla ve skutečnosti rozkradením národního majetku. A to rozkradením vědomým.
Fotogalerie: - Komunisté v Mostě
Začněme kupónovou privatizací. Byla cestou ke zbohatnutí vyvolených, k vytvoření vlastnické základny nového režimu. Stráský říká: „A pokud jde o to kradení: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. Cesty, jak nechat lidi zbohatnout, jsme hledali.“ Jan Stráský tak dal nahlédnout do dílny a myšlenkového světa „reformátorů“, kteří neodpovědně hazardovali s majetkem nás všech. Ten hazard se jmenoval privatizace. V procesu privatizace byla rozkradena nejméně jedna třetina národního majetku.
Jan Stráský rozlišuje čtyři druhy privatizace. První jsou různé formy restituce, k nímž měl Klaus, jak popisuji v Anatomii parlamentu (www.ransdorf.com) původně vysloveně odmítavý vztah. Druhý byl prodej do českých rukou, ale tam bylo málo prostředků k dispozici (320 mld. Kčs na úsporách). Třetí forma byl prodej „cizímu, západnímu kapitálu“, což Klaus také nepreferoval. Čtvrtý způsob převládl. Bankám spojeným se státem (a které založily většinu privatizačních fondů) byla svěřena úloha dát vyvoleným úvěry na nákup podniků. S vědomím, že někdo to vrrátí a jiný nevrátí. To druhé mělo převahu, nevracení. Stráský konstatuje: „...to tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily, i když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard.“
Stojí za to si připomenout výrok profesora Oty Šika ze začátku reforem v roce 1990. Šik si tehdy promluvil s otci ekonomického zázraku, který Klausovi lidé slibovali. Zdrceně se vyjádřil: „Dopadne to špatně. Ti chlapci nevědí o ekonomii nic. Myšlením to jsou zastydlí marxisté, sociální inženýři, kteří jsou přesvědčeni, že stačí jenom najít a mocensky prosadit jedinou správnou ideologii – a všechno pak půjde samo. Jenomže takhle to nefunguje. Nejde jim o to, aby hospodářství prosperovalo. Chtějí jenom moc.“
Ano, dopadlo to špatně, protože chtěli jenom moc. A teprve teď snad máme šanci to napravit.
Psali jsme:
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf
