Když už byla válka na spadnutí, ruská iniciativa našla řešení a vytáhla presidenta Obamu ze slepé uličky. I Američané vědí, že dubnová dohoda hnutí Al-Qaidá a hnutí Jabhat An Nusra s cílem vytvoření islámského státu na území Levanty a Iráku je destabilizujícím faktorem. Chemický útok, o kterém se tolik mluvilo, má nejasného původce a prospěl by radikálům z opozice, protože vláda měla řadu opozičních skupin připravených k uzavření dohod. Ministr Lavrov se zasloužil o odvrácení hrozby výbuchu v regionu a jeho americký protějšek Kerry to přivítal. Bášár Al-Asad nadále není v lehké situaci. Vnější tlaky vyostřují náboženské i etnické konflikty, jeho bratr Maher kontroluje služby, za této situace se manévruje těžko. O problému chemických zbraní napíši speciální článek, už léta sleduji výzkumy týkající se zbrojení. Ale teď, pro tuto chvíli mne zajímá to, že otec Bášárův, Háfiz Al-Asad, dokázal v této exponované zemi třicet let udržet stabilitu. Jistě, většinu té doby mohl manévrovat v rozporech bipolárního světa. Ale stejně je jeho talent neskutečný. Byl tu sice výjimečný stav od roku 1963 (ten zdědil), ale Sýrie byla a zůstala po celá ta léta stabilním a sekulárním státem. Teprve nyní je to jinak.
Před více než třinácti lety, 10. června 2000 zemřel syrský president Háfiz Al-Asad. Prosté konstatování, ale za ním je třicet let strávených v presidentské funkci, život naplněný zápasy. Už jen fakt, že se tento politik udržel v tak výbušné oblasti včele státu třicet let, by každého měl přivést k respektu vůči muži, který se ze skromných začátků v chudé severosyrské vesnici al Qardaha dostal na výsluní světové politiky. Kdysi jsem napsal, že tento moderní syrský vůdce býval občas srovnáván se středověkým panovníkem Saladinem. Evropské veřejnosti tohoto legendárního středověkého arabského panovníka přiblížily romány Waltera Scotta, stejně jako historické knihy a filmy o době křížových výprav. Velký britský historik Stephen Runciman podal snad nejpřesvědčivější portrét Saladinův ve svých třísvazkových «Dějinách křížových výprav». Podobně vyznívá jeho obraz i v díle českých historiků Miroslava a Věry Hrochových (Křižáci v Levantě). Při své návštěvě Sýrie v září 1996 jsem měl možnost vidět, jaké vážnosti se těšil.
Projevy zármutku zazněly i z jiných arabských zemí, než je Sýrie. Je čas nad tím, aby se lidé po celém světě zamysleli, proč byl schopen tento rodák ze severosyrské Qardahy v provincii Lázikíja bytostně zaujmout tolik lidí v Sýrii i v celém arabském světě? Myslím, že si arabskou veřejnost získal svou oddaností věci stability a míru v arabském světě. Arabský svět, v minulosti terén vzniku a rozvoje velké kultury, jejíž význam pro středověkou Evropu doceňuje teprve dnešek (viz nově např. monografii Alaina de Libera o středověké filosofii), se stal obětí nejprve triumfu islámské ortodoxie a poté úpadku osmanské říše a nástupu evropských mocností na Blízký Východ. Od rusko-tureckých válek byla tzv. východní otázka znovu a znovu předmětem zájmu evropských mocností, k nimž se ve 20. století připojily i USA. Symbol křižáckých výbojů získal novou traumatizující ozvučnost a naopak Saladinova osoba se stala symbolem naděje, že je možné cizí moc porazit a vyřadit z dění v arabském světě. Není náhodou, že slavný křižácký hrad Château de Saône byl přejmenován na Qalaat Salah-al Din.
Úpadek vyústil v roztříštění a bezmocnost arabského světa, která byla doprovázena i kulturní agresí Západu (jak dokumentuje ve svých knihách Edward Said, Američan a Palestinec zároveň). Až rasisticky zabarvené podceňování Arabů (pěkné analýzy toho podává vynikající americký lingvista a kritik oficiální politiky USA Noam Chomsky) vyvolaly zejména po druhé světové válce tvrdou reakci. Vlastenecky orientované kroužky inteligence se snažily najít nástroj politické změny. Z atmosféry tohoto hledání, kde se složitě křížily nacionalismus a socialistické myšlení, se zrodila 7. dubna 1947 Socialistická strana arabské obrody (BAAS). Od samého počátku se v ní vykrystalizovalo levější a pravicovější křídlo, které spolu soupeřily o to, kdo bude hnutí profilovat. Hnutí 23. února 1966 přineslo vítězství levému křídlu.
Baasistická pravice (jejímž ideologem byl existencialisty ovlivněný spoluzakladatel strany Míšíl Aflak) však byla vlivná dlouho po převratu 8. března 1963, kdy se v Sýrii baasisté dostali k moci. Kdo by se chtěl dočíst více, ať sáhne po velice fundované knize Eduarda Gombára, věnované revolučně demokratickým stranám na Blízkém Východě (nejnověji tento významný český znalec problematiky Blízkého Východu vydal několik skvělých monografií o moderních dějinách islámských zemí a každému zájemci o danou oblast je možné je vřele doporučit). Podstatné je, že stále silnější touha syrského lidu po stabilitě, která by ukončila období ničivých zmatků, vnitřních konfliktů a ponižující slabosti, stále nebyla naplněna. Naopak, Sýrie poznala pokořující porážku za tzv. šestidenní války v roce 1967 a ztrátu strategicky položených Golanských výšin.
Jako východisko z nestability se ukázalo v prověrce časem tzv. opravné hnutí z 16. listopadu 1970, vedené právě Háfizem Al-Asadem. Z vědomí potřeby obnovení síly a důstojnosti vzešla i spolupráce s Egyptem, která vyústila v pokus válkou (tzv. válkou na jom kippur v září 1973) vyřešit problém okupace arabských území, kterou odsoudila na půdě OSN resoluce č. 242. Spolu s resolucemi č. 338 a 425 představuje dodnes pro Syřany právem základ spravedlivého a mírového uspořádání na Blízkém Východě (co se týče resoluce č. 425, z jihu Libanonu se nedávno Izraelci stáhli). Jom kippurová válka měla pro Sýrii bezprostředně dva výsledky: podala důkaz, že Sýrie je schopna obstát v široce založeném válečném střetu a došlo k navrácení válkou zcela zpustošeného města Kunajtra.
Háfiz Al-Asad patřil od sedmdesátých let mezi velké hráče světové politiky a mohl by nepochybně podepsat myšlenku Henryho Kissingera, že politika není misionářské dílo. Věděl, že podmínky v diplomatickém světě jsou velice tvrdé a kdo udělá chybu, ten platí. Syrský president těch chyb (a to přiznávali i jeho největší odpůrci) jich dělal málo. V tak nestabilní oblasti jako je Blízký Východ udržel po dlouhých třicet let stabilitu, která se mohla promítnout i do hospodářského růstu, přes to, že došlo k demografické explozi (pohyb z 3 mil. obyvatel na začátku 60. let na současných 18 mil.!). Hospodářský pokrok by nepochybně mohl být ještě výraznější, kdyby Sýrie nemusela po celá léta vydávat obrovské částky na obranu.
Ve vnitřní politice se syrské regionální vedení strany BAAS snažila z Asadovy iniciativy vytvořit pluralitní, funkční a stabilní politický systém. Tomu dlouho sloužila struktura Národní pokrokové fronty, založené roku 1972. V ní byli zastoupeni mimo jiné také komunisté, kteří měli účast na vládě. Je to logické, protože Národní pokroková fronta se hlásila k programu socialistického přebudování syrské společnosti. V rámci sociálních přeměn byla výrazně oslabena velkoburžoasie. V polovině 70. let se v soukromém sektoru vyrábělo už jen 15% průmyslové produkce. Nejen v teorii, ale také v praxi se stát stal nástrojem velkorysé modernizace ekonomiky a celé společnosti.
V roce 1971, kdy začínalo Asadovo opravné hnutí, se syrský stát zúčastnil financování 1178 projektů v soukromém sektoru celkovou sumou 574 mil. syrských liber. Na státní sektor v polovině 70. let připadalo asi 85% průmyslové výroby a jeho celkový podíl v hospodářství vystoupil na 20%. Do něj směřovalo 70% všech kapitálových investic a díky jeho rozvoji se realizovala většina průmyslového růstu. Rozvíjela se také zásobovací a odbytová družstva. Koncem roku 1972 bylo v zemi asi 1600 družstev s více než 90 000 rolníky.
Asadova strana BAAS zdůrazňovala význam družstevnictví pro rozvoj socialistických vztahů na vesnici a usilovala o to, aby družstevnictví postoupilo do vyšších pater rozvoje. Syrské družstevnictví mohlo stavět na radikální agrární reformě, která silně postihla moc statkářů. Ti přišli ve prospěch potřebných rolnických rodin už v 60. letech o 1,5 mil. hektarů půdy. V zákoně o práci byl ustanoven osmihodinový pracovní den jak ve státním, tak i v soukromém sektoru, bylo zlepšeno penzijní zabezpečení a zákonem byla dána možnost dvoutýdenní až třítýdenní dovolené v roce. Dělníkům se také dostalo práva na účast v kontrolní komisi podniku nebo institucí. To jen na dokreslení toho, jak radikální kroky podnikly vlády Národní pokrokové fronty vycházející z opravného hnutí.
Význam podobných front byl zdůrazněn na poradě představitelů komunistických a dělnických stran arabských zemí v dubnu 1978. Ale při veškerém zdůrazňování národních zájmů nelze národně osvobozenecké hnutí zužovat na nacionalismus, jak to činí např. americký sociolog a historik H. Kohn. Nejde o věk nacionalismu, ale o věk národně osvobozeneckých zápasů. A má pravdu L. Snyder (profesor university v New Yorku), že "spojení nacionalismu se socialismem" v zemích rozvojového světa je "jednou z nejdůležitějších tendencí rozvoje XX. století". To platilo v roce 1968, kdy tato slova byla publikována a platí to do značné míry i dnes. Už tehdy pozoroval známý švédský ekonom Gunnar Myrdal (podobně i Kemal Abu Jaber, profesor university v Tennessee, autor významné monografie o straně BAAS) jakési splývání obou pojmů, které se objevovalo i v Sýrii.
V Sýrii se dodnes vzpomíná s díky na pomoc socialistického Československa, které dodávalo zbraně, strojní zařízení i pomáhalo školit odborné kádry. Vůbec se dá říci, že existence socialistické soustavy umožňovala pozici aktivní neutrality nejen pro Sýrii, ale pro mnoho jiných zemí ve třetím světě. Logicky docházelo ke sblížení stanovisek, protože situace sama vedla ke slučování pokusů o národní a sociální osvobození, nacionalismu a antikapitalismu (R. Löwenthal, profesor university v Západním Berlíně). Pod vlivem rostoucí prestiže socialistických zemí ve třetím světě musely i vlády západních zemí změnit svůj postoj.
Už v 60. letech psal J. Badeau, ředitel Ústavu Blízkého a Středního východu při Kolumbijské universitě v knize «Americký přístup k arabskému světu» následující slova. "Nemůžeme nepodporovat některé vlády, které plně neschvalujeme, nechceme-li je vydat na milost a nemilost Sovětskému svazu. Musíme se smířit s podobnou situací, protože nemáme na vybranou." Tím spíše znamenal pád socialistických režimů v Evropě velkou ránu pro všechna národně osvobozenecká hnutí na Blízkém Východě. Dnes Američané, jak ukazuje jejich dnešní pozice v uvedené oblasti, na vybranou mají. A patřičně toho využívají. Cenu bude utrpení a nestabilita.
A právě za této situace se ukázala nesmírná manévrovací schopnost Háfize Al-Asada a jeho okolí. Politiky prověřují nikoliv doby příznivé, ale doby plné komplikací a konfliktů. Sýrii se vyplatilo, že vždy usilovala o samostatnou pozici, která by odrážela vlastní i celoarabské zájmy a tu se snažila zasadit do širšího kontextu. To se ukázalo např. v událostech roku 1976, kdy Syřané své kroky v Libanonu učinili v rozporu s míněním Sovětského svazu. Syřané pomáhali na svět káhirskému summitu, aktivně přistoupili k madridské schůzce, kde se dojednal "historický kompromis" v podobě zásady území za mír, přivítala i barcelonskou iniciativu na sblížení zemí EU a Středozemního moře. Posílil se také pluralitní a vyvážený ráz syrské ekonomiky, která je nadále ale spoutávána tíhou výdajů na obranu. Přes všechny těžkosti a hrozby, že se údajně pro svůj postoj ocitne v izolaci, Sýrie nevyměnila principy za krátkodobý profit.
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Háfiz Al-Asad byl velký hráč, politik s dlouhodobou vizí, a jako takového ho také oceňovali Richard Nixon, Valéry Giscard d´Estaing i Jimmy Carter. Syřané pod jeho vedením usilovali o to, aby do procesu vytvoření trvalého a spravedlivého míru na Blízkém Východě mohli mluvit i Evropané a velkou váhu m.j. přisuzovali svým vztahům s Francií. V tomto duchu proběhla například i návštěva presidenta Jacquese Chiraca na podzim roku 1996. Rozhodně byl odmítán přístup Benjamina Netanjahu, který přišel s heslem "mír za mír", místo sjednané zásady "území za mír". Klíčem k míru nadále zůstává respektování rezolucí č. 242, 338 a 425. I postoj Sýrie vedl k tomuto, že politika Benjamina Netanjahu se prokázala jako neperspektivní a v čele izraelské vlády ho nahradil pružnější Ehud Barak. Netanjahu a jeho spojenci se ovšem vrátili.
Sýrie 7. dubna 1997 měla možnost bilancovat půlstoletí Socialistické strany arabské obrody, čas bilancování je nepochybně i nyní, kdy se země zmítá v křečích. Jaká byla pozitiva třiceti let u moci Háfize Al-Asada? Rostoucí ekonomika v prosperujícími odvětvími jako je konfekční průmysl, těžařský průmysl (45 mil. tun ropy, fosfáty), zemědělství (vývoz tvrdé pšenice), růst kvalifikačního potenciálu, ale především: v politicky labilní a výbušné oblasti dlouhodobá stabilita. Jistě, jsou problémy, jako je rozsáhlá korupce, nedostatečná infrastruktura, demokratický deficit, ale o všech těchto potížích se do značné míry objektivně mluvilo, nikdo je neskrýval. Vedení zdůrazňovalo, že politický i ekonomický model vychází z arabských a specificky syrských podmínek a nechce své zkušenosti absolutizovat a nikomu vnucovat.
Psali jsme:
Ale každý z kritiků, kteří se tak rádi zaklínají, vznešenými slovy by si měl uvědomit, že Sýrie byla donedávna v době nástupu obávaného muslimského fundamentalismu laický, světský stát, kde spolu žili muslimové i křesťané nejrůznějších odrůd, ale i příslušníci dalších náboženství. Na této půdě se zdůrazňovala potřeba tolerance a vzájemného pochopení, ty stránky syrské kulturní tradice, které vedou k vzájemnému obohacení a brání pocitu výlučnosti. Vedle Arabů Sýrii ostatně obývají i významné menšiny, především Kurdové. Sýrie je přes stáří kultur, které ji zalidňovaly, mladá země a to nejen v demografickém smyslu. Doufejme, že překoná i dnešní krizi, kterou trpí statisíce lidí.
autor: Miloslav Ransdorf
