Když už byla válka na spadnutí, ruská iniciativa našla řešení a vytáhla presidenta Obamu ze slepé uličky. I Američané vědí, že dubnová dohoda hnutí Al-Qaidá a hnutí Jabhat An Nusra s cílem vytvoření islámského státu na území Levanty a Iráku je destabilizujícím faktorem. Chemický útok, o kterém se tolik mluvilo, má nejasného původce a prospěl by radikálům z opozice, protože vláda měla řadu opozičních skupin připravených k uzavření dohod. Ministr Lavrov se zasloužil o odvrácení hrozby výbuchu v regionu a jeho americký protějšek Kerry to přivítal. Bášár Al-Asad nadále není v lehké situaci. Vnější tlaky vyostřují náboženské i etnické konflikty, jeho bratr Maher kontroluje služby, za této situace se manévruje těžko. O problému chemických zbraní napíši speciální článek, už léta sleduji výzkumy týkající se zbrojení. Ale teď, pro tuto chvíli mne zajímá to, že otec  Bášárův, Háfiz Al-Asad, dokázal v této exponované zemi třicet let udržet stabilitu. Jistě, většinu té doby mohl manévrovat v rozporech bipolárního světa. Ale stejně je jeho talent neskutečný. Byl tu sice výjimečný stav od roku 1963 (ten zdědil), ale Sýrie byla a zůstala po celá ta léta stabilním a sekulárním státem. Teprve nyní je to jinak.

Před více než třinácti lety, 10. června 2000 zemřel syrský president Háfiz Al-Asad. Prosté konstatování, ale za ním je třicet let strávených v presidentské funkci, život naplněný zápasy. Už jen fakt, že se tento politik udržel v tak výbušné oblasti včele státu třicet let, by každého měl přivést k respektu vůči muži, který se ze skromných začátků v chudé severosyrské vesnici al Qardaha dostal na výsluní světové politiky. Kdysi jsem napsal, že tento moderní syrský vůdce býval občas srovnáván se středověkým panovníkem Saladinem. Evropské veřejnosti tohoto legendárního středověkého arabského panovníka přiblížily romány Waltera Scotta, stejně jako historické knihy a filmy o době křížových výprav. Velký britský historik Stephen Runciman podal snad nejpřesvědčivější portrét Saladinův ve svých třísvazkových «Dějinách křížových výprav». Podobně vyznívá jeho obraz i v díle českých historiků Miroslava a Věry Hrochových (Křižáci v Levantě). Při své návštěvě Sýrie v září 1996 jsem měl možnost vidět, jaké vážnosti se těšil.

Projevy zármutku zazněly i z jiných arabských zemí, než je Sýrie. Je čas nad tím, aby se lidé po celém světě zamysleli, proč byl schopen tento rodák ze severosyrské Qardahy v provincii Lázikíja bytostně zaujmout tolik lidí v Sýrii i v celém arabském světě? Myslím, že si arabskou veřejnost získal svou oddaností věci stability a míru v arabském světě. Arabský svět, v minulosti terén vzniku a rozvoje velké kultury, jejíž význam pro středověkou Evropu doceňuje teprve dnešek (viz nově např. monografii Alaina de Libera o středověké filosofii), se stal obětí nejprve triumfu islámské ortodoxie a poté úpadku osmanské říše a nástupu evropských mocností na Blízký Východ. Od rusko-tureckých válek byla tzv. východní otázka znovu a znovu předmětem zájmu evropských mocností, k nimž se ve 20. století připojily i USA. Symbol křižáckých výbojů získal novou traumatizující ozvučnost a naopak Saladinova osoba se stala symbolem naděje, že je možné cizí moc porazit a vyřadit z dění v arabském světě. Není náhodou, že slavný křižácký hrad Château de Saône byl přejmenován na Qalaat Salah-al Din.

Úpadek vyústil v roztříštění a bezmocnost arabského světa, která byla doprovázena i kulturní agresí Západu (jak dokumentuje ve svých knihách Edward Said, Američan a Palestinec zároveň). Až rasisticky zabarvené podceňování Arabů (pěkné analýzy toho podává vynikající americký lingvista a kritik oficiální politiky USA Noam Chomsky) vyvolaly zejména po druhé světové válce tvrdou reakci. Vlastenecky orientované kroužky inteligence se snažily najít nástroj politické změny. Z atmosféry tohoto hledání, kde se složitě křížily nacionalismus a socialistické myšlení, se zrodila 7. dubna 1947 Socialistická strana arabské obrody (BAAS). Od samého počátku se v ní vykrystalizovalo levější a pravicovější křídlo, které spolu soupeřily o to, kdo bude hnutí profilovat. Hnutí 23. února 1966 přineslo vítězství levému křídlu.

 Baasistická pravice (jejímž ideologem byl existencialisty ovlivněný spoluzakladatel strany Míšíl Aflak) však byla vlivná dlouho po převratu 8. března 1963, kdy se v Sýrii baasisté dostali k moci. Kdo by se chtěl dočíst více, ať sáhne po velice fundované knize Eduarda Gombára, věnované revolučně demokratickým stranám na Blízkém Východě (nejnověji tento významný český znalec problematiky Blízkého Východu vydal několik skvělých monografií o moderních dějinách islámských zemí a každému zájemci o danou oblast je možné je vřele doporučit). Podstatné je, že stále silnější touha syrského lidu po stabilitě, která by ukončila období ničivých zmatků, vnitřních konfliktů a ponižující slabosti, stále nebyla naplněna. Naopak, Sýrie poznala pokořující porážku za tzv. šestidenní války v roce 1967 a ztrátu strategicky položených Golanských výšin.