Lothar byl vážený člověk nejen pro německé politiky od Merkelové až po představitele sociální demokracie, ale i muž s obrovským kulturním přehledem a zázemím. Stýkal se běžně s Kurtem Masurem ze slavného Gewandhauorchesteru v Lipsku, přátelil se s výtvarníky (jeho syn je žák Georga Baselitze a jeho obrazy, vypracované ve stylu s jakousi dvojí ironickou distancí k oficiální umělecké řeči do roku 1989 patří v Německu k nejprodávanějším) a vychoval mnoho filmových umělců za dob, kdy působil na Filmové akademii v Postupimi. Jeho nejmilejší žák, Andreas Dresen, pokračuje v tradici kritické a angažované kinematografie.

Se zájmem jsem poslouchal jeho vyprávění o Alexanderu Klugem, který mne zaujal svou trilogií DVD Marxův Kapitál a čtyřdílným pokračováním o současné krizi Plody důvěry. Kluge je i významný romanopisec a filmových snímků má zatím za sebou 51. Lothar plánoval, že ho na základě přátelství pozve k diskusi na naši frakci. Tento záměr, bohužel, už nebude uskutečněn. Škoda. Lothar dokázal vykládat zajímavě i svém dětství a mládí, které strávil stejně jako Günther Grass, se kterým si tak rozuměl, v Gdaňsku. V té době žili v tom městě Němci, Poláci i Kašubové (Donald Tusk, polský politik z tohoto města je Kašub a tak Lothar žertem mluvil o podvratné kašubské menšině: totiž o sobě, Grossovi a Tuskovi). Jeho nonkonformismus a neortodoxní názory na kulturu a na německou tradici byly známé. Když jsem o potkal a oslovil ho „junger Bursch“, vždy se smál. Jeho smích byl otevřený a upřímný. Bude nám všem chybět.