Dějiny eurozóny se dají vyprávět i jako nekonečná historie vytěsňovaní pravdy. Již při vzniku měnové unie zamlžovaly evropské elity ekonomickou realitu politickou lyrikou o společných hodnotách, smíření Evropanů a možné velmocenské roli EU ve světě. V posledních letech se však mezi cáry této rétorické mlhy stále zřetelněji objevuje nehostinná realita.

Jestliže měla eurozóna v roce 2002 určitou šanci hospodářsky modernizovat zaostalé členy do té míry, aby unesli silnou měnu, tak dnes jí zbývá pouze možnost je co nejrychleji vytěsnit, anebo přihlížet rozpadu měnové unie. Historicky viděno je druhá možnost pravděpodobnější. Od roku 1848 se Evropané šestkrát pokusili o různě složené (ale ekonomicky často sourodější než ta dnešní) měnové unie; přežila však pouze švýcarsko-lichtenštejnská.

Cíl sanace rozpočtů zemí jako Řecko či Itálie je nedosažitelný. A i kdyby se nějakým zázrakem uskutečnil, zůstanou tyto země ekonomicky příliš slabé. Evropským politikům sice již dávno nezbývá než udělat to, co je účelné, ale zdá se, že mají neodolatelné nutkání věřit na zázraky. Brusel jako Lourdy eurozóny.