Na příkladu migrační vlny se totiž dá názorně ukázat, proč je kritika Realistů vůči starému stylu vládnutí oprávněná a jak by měla vypadat skutečná alternativa. K zastaralému vládnutí patří to, že politici na výzvy reagují opožděně a používají polovičatá opatření. Nejpřímější a nejúčelnější řešení zvolí, až když není vyhnutí.

A proto Itálie od vypuknutí migrační krize v létě 2015 neplnila svou povinnost hraniční země unie. Řím se místo na kontrolu vnější hranice EU soustředil na posílání ekonomických migrantů z Afriky a Blízkého Východu nejkratší cestou na Sever. Italská vláda se tím vyhýbala nepohodlným rozhodnutím. Přesně totéž dělala i německá kancléřka. Angela Merkelová odůvodnila otevření hranic tím, že by prý německá veřejnost nesnesla ošklivé scény spojené s uzavřenou hranicí. Ve skutečnosti se ona sama bála, že nemá dost síly provést a ustát tvrdé, ale pro blaho země nezbytné politické rozhodnutí; že prostě ohrozí svou vlastní moc.

Italská vláda chránila svoje „dolce far niente“ (sladkou nečinnost) tím, že ekonomické migranty posílala do Německa a Merkelová chránila svou moc, tím, že hodila generacím Němců na krk statisíce přistěhovalců z civilizačně nesourodého kulturního okruhu.