Zčásti je to pochopitelné - policie ani justice přece dost dobře nemohou zveřejňovat informace, které by mohly negativně ovlivnit průběh vyšetřování, a veřejně činní podezřelí a pachatelé se s veřejným přiznáním zpravidla nehrnou. V takové chvíli je těžko říci, zda občané víc čekají na to, až se v médiích objeví objektivní informace od vyšetřovatelů, nebo subjektivní přiznání odpovědnosti od politiků. Je to učiněná zkouška trpělivosti.

V jedné věci bychom ale mít jasno měli vždy a hned - totiž nakolik se stal pašalik běžnou součástí politické výsluhy a nakolik je či není oceněním něčí služby státu, nebo stranických zásluh. A považujeme-li přímočaré přidělování vlivných postů za samozřejmé, je vždy také legální a legitimní?

Z manažerského hlediska by bylo jistě mrháním, aby se veřejná správa zbavovala lidí, byť politicky angažovaných, kteří získali cenné vědomosti a zkušenosti a kteří svou prací mohou sloužit veřejnosti i po uplynutí politického mandátu. Stejně tak je ale krátkozraké rozdělovat funkce v radách státem ovládaných firem jen s ohledem na to, že je jim establishment zavázán a že by se v soukromé sféře možná ani nechytili.