Pan Aleksandr je profesorem na lékařské fakultě, paní Elena neuroložkou na jedné z doněckých poliklinik. Pochopitelně mne zajímalo, jaká je skutečná situace v Doněcku, jak bojové akce ovlivňují jejich lékařskou praxi a životní podmínky obyvatel města. Musím říct, že se mne rozhovor s nimi skutečně silně dotkl.

Hned na začátku rozhovoru jsem se zeptal, jaké mají pocity před návratem z letní prázdninové Prahy do bojujícího Doněcku. Odpověď byla velmi lakonická. Jsme lékaři, víme, kde nás potřebují, .... a máme tam syna.

Vyprávěli mi, jak jejich syn, také lékař, traumatolog, po každém dalším bombardování automaticky odchází do nemocnice, protože ví, že tam za několik desítek minut přivezou nové raněné, a jak na operačním sále operuje raněné pod kontrolou samopalníka. Vyprávěli mi, že byla vybombardována vysoká škola, kterou dříve studovala jejich dcera. Vyprávěli mi, jak jejich příbuzní museli žít v městečku poblíž Doněcku, před tím než mohli odejít mimo oblast bojů, prožili mnoho dní bez vody, elektřiny a možnosti koupit bez problémů základní potraviny. A museli vařit na ohni před domem tak jako ve středověku.