Příčiny a souvislosti krize v Sýrii, která je v současnosti hlavním zdrojem uprchlické vlny směřující do Evropy, mají dlouhou historii a kořeny, které lze najít již v období 1. světové války. V roce 1916 byla mezi dohodovými mocnostmi podepsána tzv. Sykes-Picotova dohoda, která do budoucna rozdělovala území Blízkého východu, dosud ovládané oslabenou osmanskou říší, mezi Francii a Velkou Británií.

Dle této dohody byly současná Sýrie a Libanon svěřeny jako mandátní území Francii. Zájmem obou mocností však bylo především zajištění jejích koloniálních zisků a přístup k surovinovým a energetickým zdrojům a při dělení území Blízkého východu absolutně nebraly v úvahu historické ani etnické hranice v regionu. Stejně tak nedošly naplnění ani ambice a požadavky na samostatnost ze strany Kurdů nebo tureckých Arménů.

Francie ztratila vliv na Sýrii s koncem 2. světové války a moci v zemi se po různých peripetiích zmocnila nacionálně-socialistická strana Baas. Na začátku 70. let pak ovládl Sýrii jeden z jejích radikálních představitelů, Hafiz Asad. Jeho režim vládl zemi tvrdou rukou a nepochybně se dopouštěl opakovaného a hrubého porušování lidských práv syrských občanů. Na druhé straně však Asad dokázal v Sýrii vybudovat de facto jediný sekulární stát v arabském světě a dokázal svou vládou pevné ruky zabránit náboženským a etnickým třenicím v zemi. V roce 1999, po smrti Háfize Asada, převzal vládu v zemi jeho syn Bašár, který se záhy pokusil o demokratické reformy po vzoru Evropy (sám prožil mnoho let ve Velké Británii jako lékař).