Chtělo by se vydechnout a říci: „Na endlich!“, tedy „Konečně!“.  Co ale stojí za touto změnou německé politiky? A jak by se měl změnit přístup EU k imigrantům? Jak by se Evropa měla uprchlickým vlnám do budoucna bránit? Kdo by se na obraně schengenského prostoru měl podílet a kdo by tyto aktivity měl platit?

Poslední události v saském městě Chemnitz jasně ukázaly, že se Německu a vlastně celé západní Evropě imigrační politika totálně vymkla z rukou. Nejenže se stala příčinou napětí v německé společnosti, viz pokračující mnohatisícové demonstrace proti násilí a zločinům imigrantů, ale ukázala především na totální neschopnost německého státu imigraci kontrolovat. Vždyť údajný pachatel vraždy z Chemnitz již před dvěma lety s žádostí o azyl v Německu neuspěl. A přesto jej německé úřady nedokázaly dostat ze země, a jen proto mohl také nyní vraždit. Stejně tak se ale nepodařilo ani Bruselu ani německé kancléřce Merkelové donutit středoevropské státy k akceptování nesmyslných imigračních kvót. Donedávna byla střední Evropa Bruselem považována za prostor, kde převládají jakési postsovětské manýry a kde nechápou poselství dobrodiní seslané jim „zhůry“, z Bruselu.  A Německo jej pro změnu považovalo za jakýsi svůj „zadní dvorek“, jehož obyvatelé mají makat v místních německých filiálkách a moc do dění v Evropě „nekecat“. Jenže nedávno získaly středoevropské země ve svém negativním přístupu k bruselské imigrační politice, zásadní posily. Proti bruselskému imigračnímu diktátu se postavily po posledních volbách také Rakousko, Slovinsko a Itálie. A lze očekávat, že se do této skupiny velmi brzy zařadí i další evropské státy, například Švédsko.

Evropa se ocitla díky své nezodpovědné imigrační politice na hranici kolapsu, který by mohl mít nedozírné následky. Nejen další vzestup extrémismu ale možná i občanských válek v některých nejvíce zasažených zemích. Musí konečně problémy s imigrací racionálně řešit. A musí začít řešit současné i budoucí imigrační vlny společně a v několika rovinách. V zemích původu imigrantů eliminací důvodů emigrace jejich obyvatel, společnou evropskou obranou vnější hranice schengenského prostoru nebo sjednocením podmínek azylového řízení všech zemí evropské unie. Pochybuji ale, že to bude pod současným vedením Evropské unie a bez  zásadních reforem možné.

Velké evropské státy, například Velká Británie nebo Francie, dosud nezapomněly na svoji „slavnou“ koloniální minulost. Mají proto stále snahu, po vzoru světových velmocí, USA, Ruska nebo Číny, ovlivňovat dění v rozvojovém světě a nutit mu svoje pojetí politického zřízení, lidských práv atd. Dávno ale již nejsou koloniálními velmocemi.  Měly by proto tyto státy, odkud se právě díky místním konfliktům rekrutují imigranti směřující do Evropy, nechat jít svojí cestou. Nevnucovat jim náš pohled na demokracii a respektovat jimi nastolené vůdce a politický systém. Lidé v Sýrii, Iráku nebo třeba v Afganistánu si musí své problémy vyřešit především sami.