Alternativa 1 – peníze až na prvním místě

Nejjednodušší je alternativa, že bude české zdravotnictví shledáno v dobré kondici včetně skutečnosti, že mu vlastně kromě peněz nic nechybí. A že mu chybí právě ty peníze, o které zdravotnictví obralo zvýšení DPH (změna sazeb některých, pro zdravotnictví klíčových, komodit), výpadek poplatků a té části zdravotního pojištění, kterou tvoří čtyři roky trvající nenavýšení pojistného, jež platí stát ze svého rozpočtu za pojištěnce bez vlastních příjmů.

V případě přijetí takové alternativy bude muset tvořící se koalice sanovat jak zdravotní pojištění opakovaným zvýšením platby za tzv. státní pojištěnce, kterých je 5,5 milionu z celkového počtu 10,5 milionu pojištěnců, tak poskytovatele náhradou za ušlé poplatky. Lze předpokládat, že se tato koalice umí dohodnout na změně zákona o DPH v tom smyslu, že znovu zavede více snížených sazeb této daně a do té nejnižší zahrne léky a zdravotnické prostředky.

Tak úplně jednoduše to ale asi v průběhu mandátu nové vlády nepůjde. Ministr zdravotnictví v demisi při prezentaci tzv. kompromisní úhradové vyhlášky konstatoval, že požadavky jednotlivých segmentů zdravotní péče převyšují reálné příjmy (i po zásazích vlády v demisi – navýšení plateb za státní pojištěnce a půjčka VZP ČR) o 50 miliard Kč. To je v situaci, kdy je ve zdravotním pojištění objem cca 250 miliard korun, problém zcela jiné dimenze. Požadavky vznesené segmenty reprezentují problémy, které zřejmě nejsou dostatečně diskutovány na veřejnosti. Zřejmě se zde sčítají ambice jednotlivých segmentů poskytovatelů zdravotní péče a nespokojenost lékařů – zaměstnanců s jejich odměňováním.

Vlády dosavadní, stávající a zjevně i ta budoucí, jsou zřejmě schopny sanovat problémy podružné, vzniklé v důsledku jednotlivých dílčích politických rozhodnutí, případně rozhodnutí Ústavního soudu, ale problémy zásadní, týkající se ambicí uvnitř rezortu, zejména ambicí nositelů regulovaných zdravotnických povolání, nikoliv. To však znamená, že se rezort bude při plnění té nejjednodušší alternativy nacházet v permanentní vnitřní krizi.

Lze připustit i jistou nuanci této alternativy, co se týče vůle vlády pokračovat v pokusech o restrukturalizaci lůžkového fondu zdravotnictví respektive zdravotnictví a rezortu sociálního. K těmto pokusům bez úspěchu docházelo za předchozích vlád. K neúspěchu byly změny odsouzeny nesouhlasem nejen České lékařské komory a dalších aktérů uvnitř zdravotnictví, ale zejména samosprávných krajů. Komplikace dialogu či spíše ne-dialogu měly politický důvod.