Teprve vývoj na Ukrajině nás probouzí a upozorňuje na nesmírnou cenu tohoto spojenectví, které nám může dávat pocit bezpečí. To je ta kladná stránka vývoje od našeho vstupu.

Zajisté se od těch dob naprosto změnila i naše armáda. Už to není ta poněkud nemotorná armáda „varšavského paktu“, která sloužila pouze plánům generálního štábu sovětské armády a jejíž generálové, pamatuji se, překvapovali především objemem svých pupků. To je dávno za námi. Dnešní česká armáda je opravdu moderní a její příslušníci si získali úctu spojenců při nasazení v nejrůznějších zahraničních misích, ať už na Balkáně, v Afghánistánu, v Iráku či jinde. Tento veskrze kladný vývoj má však také svou stinnou stránku.

České vlády i parlamenty propadly v posledních letech stejnému myšlení, jako část jejich kolegů v západoevropských zemích a řekli si: hurá, jsme členy NATO a jsme pod ochranou především Američanů. O svoji bezpečnost a obranu se sami starat nemusíme. Výsledkem bylo, že výdaje na naší obranu během uplynulých let trvale klesaly.