Po pravdě řečeno, teprve po druhé světové válce pozvolna vnikla instituce Veřejného ochránce práv, dodnes se často nazývá právě skandinávským jménem ombudsman, do ústavních pořádků střední Evropy. A jak to často s novými věcmi bývá, pořád se ještě potkává s nedůvěrou.

Nicméně musíme všichni uznat, že se severské demokracie ve dvacátém století ukázaly jako velice solidní a opravdu co se týká obrany lidských práv a podobných věcí se opravdu osvědčily. A to i díky instituci Veřejného ochránce práv. Já vím, že otázka rozšíření práv a pravomocí Veřejného ochránce práv je u nás dosti diskutovaná otázka. Existují zde různé názory na to. Já, po pravdě řečeno, se přikláním k tomu, abychom odsouhlasili mírné rozšíření těchto pravomocí, které jsou teď navrženy. Nejenom poněvadž jsme měli opravdu štěstí, že jak ministr Motejl, tak paní Šabatová opravdu svůj úřad zastávali nestranně a opravdu byli ochránci lidských práv, ale ještě z jiného důvodu. Přiznávám, že jsem se vždycky cítil jako žák slavného učitele ústavního práva Karl Poppera, který se proslavil, byť pocházel pokud vím z Vídně, na Novém Zélandě, potom na nejslavnějších britských univerzitách a dokonce ještě ve vysokém věku dostal čestný doktorát Karlovy univerzity jako jeden z nejslavnějších ústavních právníků na světě.