Z pohledu zřizovatele to bylo velmi důležité kritérium také u konkursu, který nedávno proběhl u nás v obci. Právě dění okolo naší základní školy mě před pár lety dostalo do komunální politiky. Na první zasedání zastupitelstva obce jsem se byla podívat, protože tehdejší ředitel školy měl být odvolán, což se nám jako rodičům nelíbilo. Přišli jsme ho hájit - a vyhráli jsme. Ale jak už to v životě bývá, stejně jsme nakonec museli vybírat ředitele nového.

Člověk, který tehdy vyhrál, se choval v mnohých ohledech zcela standardně - asi tak, jako většina ředitelů v našem školství. Trávil většinu času v roli personalisty, správce budovy, ekonoma a právníka. S maximálním respektem k ředitelům i kompetencím, které mají, jsme se ale jako zřizovatel začali zajímat o to, jak se vlastně ve škole učí, a co je pro vzdělávací instituce ve 21. století důležité. Pomohla nám třeba společnost EDUin, která se v souladu se svým posláním zaměřuje na informace veřejnosti a médií o proměnách světa vzdělávání a vzdělávací politiky, propojuje odbornou a širokou veřejnost.

U našeho dalšího konkursu jsme už proto postupovali jinak a hledali uchazeče, který je empatický, sleduje novinky ve vzdělávání a má chuť zavádět je do praxe. Člověka, který má ambici utvářet úspěšnou školu, do které by sám rád chodil. Proč jsme si to takto nastavili? Protože jsme nechtěli ředitele, jehož jedinou starostí je správa a údržba budovy, aktualizace směrnic a rozpočet. Ano, jsou to důležité věci, navíc se snadno kontrolují. Proto jsou bohužel pro mnohé zřizovatele hlavním kritériem (mimochodem, i u našeho konkursu mne fascinovaly dvě otázky položené každému z devíti uchazečů – popište přesně správní řízení o přijetí žáka a jaké je číslo teď již nevím přesně, kterého zákona).