Přesto česká pravice hovoří o tom, že to není zásluha současné vlády, ale že je to dáno ekonomickým cyklem. I kdyby na tomto tvrzení byl kus pravdy, nelze připomenout změnu politiky současné vlády, která se odrazila v podpoře exportu pomocí ekonomické diplomacie, hledají se nová odbytiště za pomocí vládní podpory, rozšiřují se investiční pobídky, zvyšují se platy ve státní a veřejné sféře , důchody a roste minimální mzda. Což se mimo jiné odráží i v lepší spotřebitelské a podnikatelské náladě i v postupném zvyšování životního standardu obyvatel České republiky.

Přesto je stále co zlepšovat, protože například zvýšená stavební výroba je spíše hnaná dočerpáváním zdrojů z EU za období let 2007 až 2013, a také náš export v návaznosti na německou ekonomiku nemusí trvat věčně. Taktéž závislost průmyslu na jednom významném odvětví, čímž je automobilový průmysl, nemusí být v budoucnu tím hlavním motorem růstu. Řadě průmyslových podniků schází technici, konstruktéři, dělníci i obslužný personál, přitom právě exportně laděný průmysl je tahounem našeho hospodářství. Stále existuje mnoho firem, které namísto zvyšování kvality svých výrobků spíše hřeší na nízké mzdové náklady. A pak se diví, že se z úřadů práce nikomu nechce pracovat a pokud přece někdo přijde, pak pouze za pomoci státu v dorovnání výdělku. A to pouze na dobu určitou. Prostě konkurenceschopnost produktu nelze odvíjet toliko od mzdových nákladů, ale od vysoké přidané hodnoty.

Problémem, který máme nejen v naší zemi, je takzvaná daňová optimalizace, chcete-li, zaplatím co nejméně daní. Dokonce 13 409 českých firem daní své zisky v daňových rájích, přitom tento daňový dumping umožňuje platná legislativa Evropské unie. Z tohoto pohledu nelze dokonce tyto firmy vyloučit z veřejných zakázek. Takže pak přes daňové ráje protekla loni čtvrtina bilionu korun z veřejných rozpočtů. Dalo by se říci, že takto stát dotuje firmy,jejichž majitelé využívají kvality veřejných služeb, ale sami přispívají minimálně.