Zhoršené bezpečnostní prostředí se víceméně dalo předvídat, o čemž mimochodem svědčí rozšíření druhů hrozeb v rámci nové Bezpečnostní strategie ČR či dnes aktuálního auditu Národní bezpečnosti ČR. Přesto se mi zdá, že takto pojímaná bezpečnost vždy skončí pouze na papíře a k realizaci potřebných opatření nedojde. Stačí připomenout tolik diskutované výdaje na obranu ve výši 2% HDP. Vláda sice podepsala dohodu o postupném navyšování vojenských výdajů na 1,4% HDP do roku 2020 a je schválena Koncepce výstavby Armády ČR do roku 2025, ale z pohledu zvyšování obranných schopností máme stále co dohánět. A je paradoxní, když největší kritiku na nedostatečné finanční zdroje kapitoly 307 má česká pravice, která za své vládnutí tyto výdaje snížila k dnešnímu1% HDP. Tak jako je dlouhodobým problémem tristní stav akvizičního procesu, kdy ministerstvo obrany není sto každoročně utratit čtyři miliardy korun. Pak není divu, že Senát zamítl ústavní návrh zákona svého výboru, který by po přechodné době stanovil výdaje na obranu na  2 % HDP.

Neočekávané, nepředvídatelné a neplánované bezpečnostní  situace jsou příčinou skutečnosti, že dnes Evropská unie čelí bezpečnostní a politické krizi a je sama předmětem hněvu. Přitom vedoucím představitelům a Evropské komisi nedochází, že tato kritika a nedůvěra občanů je výrazem špatných a nekoncepčních řešení. Tak jako to, že se Evropa nestala identitou Evropanů. Nastala krize elit a destruktivní chování se stalo pro mnohé populisty politickým programem. Mimochodem i Severoatlantická aliance zaspala, když si pozdě uvědomila nově probuzenou velmocenskou touhu prezidenta Putina i nový vztah RF k NATO, definovaný mimo jiné v nové ruské vojenské doktríně. A opět, jak summit ve Walesu, tak summit ve Varšavě, reaguje ex post na proběhlé změny, zejména z pohledu politické diplomacie a bezpečnostních hrozeb. A je otázkou, zda uzavřená spolupráce mezi Aliancí a EU je ze strany obou partnerů míněna vážně a zda neohrožuje národní zájmy jednotlivých členských států.

Z pohledu České republiky je zajímavé zjištění, když po dlouhých letech budování expediční armády a ze strany ČSSD tolik kritizované „afghanizace“ české armády dochází k přehodnocení a k postupnému zvyšování schopností k teritoriální obraně naší země. A opět musím připomenout, že se málo mluví o článku 3 Washingtonské smlouvy, který zavazuje členské státy NATO budovat své schopnosti pro kolektivní obranu. Severoatlantická aliance vždy byla a pevně věřím, že i zůstane, politicko vojenskou obrannou organizací, jejíž úkolem je odstrašení nepřítele a snižování bezpečnostních hrozeb na světě. Proto mne překvapila slova místopředsedy vlády A.Babiše, který chce, aby Aliance byla útočný pakt proti terorismu. Mám pocit, že hnutí ANO 2011 má velké mezery v bezpečnostní tématice, protože jinak by předseda tohoto hnutí věděl, že NATO je vůdčí organizace v boji proti mezinárodnímu terorismu. Na druhou stranu je nutno si uvědomit, že prevence a opatření proti teroristickým útokům v České republice, jsou kromě výměny zpravodajských informací, primárně záležitostí vnitřní bezpečnosti, to jest Policie ČR.