Zhoršené bezpečnostní prostředí se víceméně dalo předvídat, o čemž mimochodem svědčí rozšíření druhů hrozeb v rámci nové Bezpečnostní strategie ČR či dnes aktuálního auditu Národní bezpečnosti ČR. Přesto se mi zdá, že takto pojímaná bezpečnost vždy skončí pouze na papíře a k realizaci potřebných opatření nedojde. Stačí připomenout tolik diskutované výdaje na obranu ve výši 2% HDP. Vláda sice podepsala dohodu o postupném navyšování vojenských výdajů na 1,4% HDP do roku 2020 a je schválena Koncepce výstavby Armády ČR do roku 2025, ale z pohledu zvyšování obranných schopností máme stále co dohánět. A je paradoxní, když největší kritiku na nedostatečné finanční zdroje kapitoly 307 má česká pravice, která za své vládnutí tyto výdaje snížila k dnešnímu1% HDP. Tak jako je dlouhodobým problémem tristní stav akvizičního procesu, kdy ministerstvo obrany není sto každoročně utratit čtyři miliardy korun. Pak není divu, že Senát zamítl ústavní návrh zákona svého výboru, který by po přechodné době stanovil výdaje na obranu na  2 % HDP.

Neočekávané, nepředvídatelné a neplánované bezpečnostní  situace jsou příčinou skutečnosti, že dnes Evropská unie čelí bezpečnostní a politické krizi a je sama předmětem hněvu. Přitom vedoucím představitelům a Evropské komisi nedochází, že tato kritika a nedůvěra občanů je výrazem špatných a nekoncepčních řešení. Tak jako to, že se Evropa nestala identitou Evropanů. Nastala krize elit a destruktivní chování se stalo pro mnohé populisty politickým programem. Mimochodem i Severoatlantická aliance zaspala, když si pozdě uvědomila nově probuzenou velmocenskou touhu prezidenta Putina i nový vztah RF k NATO, definovaný mimo jiné v nové ruské vojenské doktríně. A opět, jak summit ve Walesu, tak summit ve Varšavě, reaguje ex post na proběhlé změny, zejména z pohledu politické diplomacie a bezpečnostních hrozeb. A je otázkou, zda uzavřená spolupráce mezi Aliancí a EU je ze strany obou partnerů míněna vážně a zda neohrožuje národní zájmy jednotlivých členských států.

Z pohledu České republiky je zajímavé zjištění, když po dlouhých letech budování expediční armády a ze strany ČSSD tolik kritizované „afghanizace“ české armády dochází k přehodnocení a k postupnému zvyšování schopností k teritoriální obraně naší země. A opět musím připomenout, že se málo mluví o článku 3 Washingtonské smlouvy, který zavazuje členské státy NATO budovat své schopnosti pro kolektivní obranu. Severoatlantická aliance vždy byla a pevně věřím, že i zůstane, politicko vojenskou obrannou organizací, jejíž úkolem je odstrašení nepřítele a snižování bezpečnostních hrozeb na světě. Proto mne překvapila slova místopředsedy vlády A.Babiše, který chce, aby Aliance byla útočný pakt proti terorismu. Mám pocit, že hnutí ANO 2011 má velké mezery v bezpečnostní tématice, protože jinak by předseda tohoto hnutí věděl, že NATO je vůdčí organizace v boji proti mezinárodnímu terorismu. Na druhou stranu je nutno si uvědomit, že prevence a opatření proti teroristickým útokům v České republice, jsou kromě výměny zpravodajských informací, primárně záležitostí vnitřní bezpečnosti, to jest Policie ČR.

Obecně platí, že čím více zodpovědnosti, tím více se utápíme v provozních záležitostech. Tohle platí i pro EU či českou armádu. Přitom řešení jsou na stole a nelze říci, že EU je nefunkční či nezná recepty na řešení současných bezpečnostních hrozeb. A ty nejsou pouze migrační krize, ozbrojené konflikty či regulérní války, ale také přírodní katastrofy, ekonomická kriminalita či boj o přírodní, energetické či potravinové zdroje. Proto ten důraz Evropy na schengenský prostor a na diplomatické řešení všech konfliktů. Přitom právě diplomatická jednání jsou ze všech možných řešení ta nejzdlouhavější, nejméně transparentní a z pohledu samotných občanů i nedůvěryhodná. Prostě proto, že je to vždy něco za něco. Nehledě na skutečnost, že vyjednávání za EU vedou převážně kancléřka Merkelová a francouzský prezident Holland. A pak se nabízí otázka, zda oba hájí evropské národní zájmy nebo pouze národní zájmy Německa či Francie.

Pevnost Evropa existuje, pouze v poslední době vlivem nových bezpečnostních hrozeb a podceněním situace dostala trhliny, především z pohledu šířící nedůvěry v její instituce. Přitom tradicí Evropy není její jednota, jak by se mohlo z chování Evropské komise a Evropského parlamentu zdát, ale její sjednocení postavené na hodnotách, které Evropu spojují a na kterých základy evropského sjednocení stojí. Desítky let míru a blahobytu ukázaly, jak malá je odolnost občanů a společnosti na krize. A jak málo vzdělaný, málo poučený a zejména málo informovaný občan velmi snadno podléhá demagogii a neumí objektivně zhodnotit předkládané informace. A protože drtivá většina členských států EU jsou zároveň členy Severoatlantické aliance, pak se tato situace odráží i v ní samotné i v rozhodovacích procesech, týkajících se obrany a bezpečnosti té které země.

Čelit v současné době všem těm hrozbám a jak ukazuje nepovedený armádní puč v Turecku, i těm politicky motivovaným, je možné pouze změnou rozhodovacích mechanismů EU, které budou striktně hájit zájmy občanů a nikoliv zájmy kapitálu či globální ekonomiky. Chce to srozumitelnou, transparentní a zejména účinnou politiku, zajišťující nejen bezpečnost, ale i pokračující ekonomickou prosperitu, evropské kulturní hodnoty a evropskou identitu. Je taktéž si uvědomit, a to zejména v době ohrožení bezpečnosti, že zahraniční politika EU nestojí pouze na bezpečnostních otázkách či na ochraně ekonomických zájmů, ale  že má dimenzi i kulturní, sociální a jistou duchovní nadstavbu, na které je nutno stavět. Řešením je přijetí širší spoluodpovědnosti veřejnosti, větší efektivita a akceschopnost. A také vědomí, že rozhodování a jednání evropských elit musí být zastřešeno důvěrou občanů v to, co dělají,  co tvrdí a jaké problémy řeší. A tato odpovědnost neleží pouze na EU, ale především na jejích členských zemí.

Prevence rizik, připravenost bezpečnostních a ozbrojených sil, profesionalita a transparentnost zpravodajských informací a připravenost soudržné společnosti na hrozby, které nás mohou potkat jsou cesty k budoucímu řešení dnes systémových chyb. Přeceňování materiální základny, cílená propaganda založená na lžích a podsouvaných dezinformacích, útoky na politickou demokracii a její principy či podceňování rizik je vodou na mlýn nezodpovědnosti. Dějiny jsou neustálým bojem svobody s šířením strachu a nenávisti, které je skryto uvnitř nás. Protože to, co nás Evropany nejvíce ohrožuje jsme my samy, pokud nebudeme hájit hodnoty, které je třeba chránit. A právě naši nepřátelé si tohle uvědomují a proto jejich cílem je oslabit tyto hodnoty, na kterých pevnost Evropa stojí. Lidé potřebují symboliku a svoji vazbu na hodnoty. Tak jako potřebují bezpečnost, protože bez ní se společnost nebude rozvíjet.