Byla to ČSSD, která po odmítnutí námluv ze strany české pravice, vstoupila do vlády s hnutím ANO 2011. A to přesto, že měla negativní zkušenost ze společného vládnutí. Dokonce sociální demokraté byli nuceni překousnout pozitivní lustraci premiéra, neobsazení pozice ministra financí a spravedlnosti či neprosazení řady sociálně demokratických témat do programového prohlášení vlády. A zejména musela ustoupit z kritiky každodenního střetu zájmů předsedy vlády, což nepřispělo k nastolení důvěryhodnosti ze strany široké veřejnosti.

Pozice sociálních demokratů na české politické scéně byla, je a bude velmi obtížná. Je to tím, že na jednu stranu pomáhá těm, kteří pomoc potřebují, odstraňuje či alespoň oslabuje sociální nespravedlnost ve společnosti. Tím tlumí sociální konflikty a přispívá ke stabilitě a společenské soudržnosti, která napomáhá naší ekonomice a jejímu rozvoji. A ČSSD získala negativní zkušenosti z koaličního vládnutí se středovými, liberálními i pravicovými stranami. Právě tyto kompromisy stojí za poklesem voličské přízně v delším časovém horizontu.

Přesto, že sám premiér zdůrazňuje sociálně demokratické prvky současné vlády, musíme zdůraznit, že menšinová vláda nerealizuje sociálnědemokratickou politiku jako celek. Prostě ČSSD neprosadila progresivní zdanění, neprosadila sociální a dostupné bydlení či vyšší zdanění dividend. Také důraz na zlepšení kvality životního prostředí není takový, jaký by se od sociální demokracie očekával. Nakonec převážil politický pragmatismus a také obava z vládnutí extremistických stran a nárůstu populismu na české politické scéně.