Není snad dne, kdyby se nehovořilo o problémech s armádním rozpočtem či v souvislosti s vojenskými akvizicemi. Téma rozpočtu kapitoly 307 v požadované výši 2% HDP se stává předvolebním tématem a slibem pravicových stran. Těch stran, které v minulosti stlačily armádní rozpočet na 1% HDP a přitom nevyřešily základní problém akvizic. A tím je transparentnost, odpovídající cena a zejména efektivita vynakládaných peněz daňových poplatníků z pohledu zvyšování schopností naší armády. Mimochodem modernizaci AČR podporuje i prezident.

Je s podivem, že MO roky bagatelizuje závěry NKÚ či parlamentní kontrolu a není schopno či ochotno vytvořit nezávislý úřad pro nákup vojenské i bezpečnostní techniky. Naopak s lehkým srdcem zaplatí stamilionové pokuty Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Proto se divím, že česká pravice opět populisticky tlačí na zvyšování armádního rozpočtu. Přitom si snad umí spočítat, že 2% HDP představuje dnes 135 miliard korun. A to s ohledem na nutnost budoucího splácení státního dluhu je nereálné, nezodpovědné a velmi populistické.

Druhým problémem, který s vojenskými akvizicemi souvisí, je nedostatečné dlouhodobé plánování modernizace vojenských jednotek a provázání s reálnými finančními možnostmi. Přitom armádě schází nové schopnosti, ať již v oblasti kybernetické bezpečnosti, PRO či v oblasti přepravních kapacit. Priority armády se často mění za pochodu s ohledem na „přání“ politického vedení resortu či pod tlakem rozličných lobbistických struktur. A to prosím záměrně nehovořím o rekrutacích, o současné demografické nebo hodnostní struktuře AČR.