Politická strana nemůže přežít bez důvěry široké veřejnosti. A tuto důvěru si musíme sami odpracovat. Se Sociální demokracií jsem zažil celou její novodobou historii od listopadu 1989, takže jako pamětník i patnáct let účastník vrcholové politiky mohu hodnotit.

Po vzoru své britské kolegyně Labour party se ČSSD po svém obnovení snažila se levicovou politickou formací s širšími politickými názory. Zároveň se stala proevropskou a prozápadní stranou, hájící zájmy pracujících lidí s cílem vybudovat moderní sociální stát, který se opíral o ekonomický rozvoj. A na rozdíl od pravice z devadesátých let byli sociální demokraté proti „výprodeji“ národního bohatství a proti kupónové privatizaci.

Svojí tvrdou kritikou získala vládu, a i když neměla většinu v Poslanecké sněmovně a musela přistoupit na potupnou „opoziční smlouvu“ se svým největším rivalem ODS, prosadila mnoho pozitivních změn ve prospěch zaměstnanců, seniorů a rodin s dětmi. Vládu po nadcházejících volbách sice udržela, ale většinu 101 zachraňovala spojením s pravicovou a liberální US-DEU. V tomto období poprvé došlo k posílení liberálních tendencí v naší nejstarší levicové straně, která držela prapor pro vstup ČR do Evropské unie.