Britské referendum je vnímáno tu jako poslední varování, tu jako první vytažená cihla ze stavby určené k demolici, tu jako pohlavek či rovnou rána do zubů. Současný stav je neudržitelný a bruselská byrokracie se musí vzpamatovat a začít NĚCO konečně dělat. Potíž je v tom, že představa o tom, co přesně znamená ono NĚCO, se diametrálně liší a ani britské referendum do této vpravdě zásadní otázky mnoho světla nepříneslo.

Volání po akceschopnější unii neznamená nic jiného než hlubší integraci, která ovšem také znamená, že nebude možné torpédovat různé návrhy na společná řešení různými obstrukcemi, výjimkami a vety jednotlivých členských států. Znamená to takový hlasovací mechanismus, který umožní přijímat rychlá rozhodnutí většiny, nikoliv trpělivá, ale zároveň zdlouhavá a nevděčná vyjednávání kompromisů za každou cenu, ze kterých se často vyklube kočkopes, který nevyhovuje nakonec nikomu.

Další návrh, a to, aby Evropa, byla flexibilnější, znamená pravý opak toho prvního. Každý stát by si vybral jen to, co mu vyhovuje. No, to pak bude zase trochu v rozporu s přáním, aby byla Evropa silnější třeba na poli jako je bezpečnostní a zahraniční politika nebo migrace. Evropa sociálnější? Jak se to bude asi líbit těm, kdo považují například ochranu pracovníků za něco zcela nežádoucího pro konkurenceschopnost evropské ekonomiky v soutěži na globálním trhu, třeba s asijskými konkurenty, ale také mezi jednotlivými členskými státy. To platí i obráceně. Jak víme, jedním z hlavních témat britského referenda byl volný pohyb osob uvnitř EU. Chceme tedy volný pohyb všeho kromě lidí? A co regulace vnitřního trhu? Také ne? Ani v oblasti bezpečnosti potravin nebo výrobků, které se zde prodávají? Proč asi řada podvodných firem s chováním šmejdů sídlí mimo EU? Není to náhodou proto, že zde platí nějaká společná pravidla? Asi zbytečná byrokratická zátěž, však nás nikdo nenutí nic kupovat.