Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, páni senátoři. Už potřetí cítím povinnost se vyjádřit k problému, který se dlouhodobě řeší v Senátu. Je to k problému NP Šumava. Tentokrát se týká petice, která má název „Za zelené lesy Šumavy“. Když se mě moji známí, kteří byli na Šumavě, ptali, jestli už jsem tu petici podepsal, tak jsem jim říkal, že ne a zeptal jsem se, jestli ji četli. A oni mi vysvětlili, že je zastavil někdo s podpisovými archy, zeptal se, jestli chtějí, aby Šumava byla zelená, a oni to podepsali. Samozřejmě kdyby za mnou někdo přišel s takovýmhle přáním, tak bych to podepsal také.

Jenomže trošinku se asi liším s petenty v tom, jakým způsobem se k těm zeleným lesům na Šumavě dobrat. Možná, že to někdo ode mě slyšíte podruhé, Šumavě se věnuji dlouhodobě a poprvé jsem se tam s kůrovcem setkal v roce 1993, kdy začínala kůrovcová kalamita. Byl jsem tam tenkrát s ředitelem Lesů ČR, Ing. Olivou, byl tam taky Josef Vágner, bývalý ředitel zoologické zahrady, který je lesník. Stáli jsme na kopci, dívali jsme se na Velkou Mokrůvku a Vágner říkal: „Já jako lesák odhaduji, že tam je 15 000 kubíků dřeva napadeného kůrovcem.“ Byla to taková dvě ohraničená kola. „Já, kdybych tady hospodařil, tak bych v noci nespal. Nasadil bych veškerou techniku, abych ty stromy vyporážel, dřevo bych asanoval, udělal bych ochrannou zónu a zabránil bych té hrůzné katastrofě, která se sem blíží.“ A já jsem mu říkal: „A co to nechat na přírodě?“ Já jsem ho spíš provokoval tou myšlenkou. A on mi říkal: „Vendo, počítat s tím, že příroda si v horizontu 200 – 300 let pomůže sama, je strašně neodpovědné a krátkozraké.“

Já jsem se tam odsud vrátil. A když jsem tam na to samé místo přijel o 3 roky později, tak jsem se zhrozil. Protože nejenom Velká Mokrůvka, ale všechny kopce kolem, i to místo, na kterém jsme stáli, bylo rezavé. Já jsem tam byl v polovině května, točili jsme tam tok tetřeva, a všude pršelo jehličí. Sníh byl rezavý jehličím, vypadalo to hrozně. O rok později to bylo ještě horší. Tam některé stromy už praskaly, padaly.