Vážený pane předsedo, kolegyně, kolegové.

Trestní zákoník má spoustu problematických věcí, které přináší případy, nad kterými zvedáme obočí, nechápeme je, vyžadovaly by nějaké upřesnění, změny. Jedna z mála věcí, které v trestním zákoníku fungují, je úprava nutné obrany. Nevzpomínám si, že bychom byli za poslední léta konfrontováni s nějakým případem, který byl posouzen soudem a my jsme nechápali proč. Vnímali bychom ho jako nespravedlivý nebo by vyvolal nějakou kritiku.

Já jsem tohle říkal, když jsme tady měli tenhle návrh v 1. čtení. A očekával jsem, že v mezidobí mezi 1. a 2. čtením se tady uskuteční nějaké třeba odborné sezení. A že tady uslyším někoho, nějaké soudce, právníky, státní zástupce, že řeknou, tato úprava je problematická, opravdu potřebuje legislativní změnu. Nic takového jsem neslyšel. Naopak, co jsem se ptal soudců, lidí z justice, všichni mi potvrdili, že problematika nutné obrany je upravena dostatečně, judikatura je stabilní a nikdo s ní nemám problém.

Takže já opakuji svoji výtku, kterou jsem měl poprvé. Nechápu, proč máme potřebu zasahovat do materie, která není problematická. Pokud něco funguje, tak jakákoli změna může přinést spíše problematičnost.

K tomu návrhu, tak, jak byl pozměněn ústavně-právním výborem. Já kvituji, že z toho vypadlo to pravidlo „můj dům, můj hrad“, dále se mu věnovat nebudu, a zůstaly tam dvě úpravy. Respektive ústavně-právní výbor ten původní návrh upravil do dvou samostatných paragrafů. Ten první, abyste měli opravdu plastickou představu, co se tím prvním říká. Dosud to zní to dané ustanovení, které má být změněno, tak: „Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“ A my to budeme nahrazovat tím, že „nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená, zejména způsobu útoku, jeho místo a času a okolnostem vztahujícím se k osobě útočníka nebo osobě obránce“.