Pane předsedající, pane předsedo, kolegyně, kolegové. Nemám ten proslov až tak připravený, mám spíš spousty myšlenek a možná i emocí, které mám v hlavě, které se tu pokusím přetavit v něco, co bude smysluplného.

Pro mě zatím pro dnešek byl nejsilnější proslov pana velvyslance. Po dlouhé době jsem cítil, jak se mi ženou slzy do očí... Hlavně jsem tam slyšel taky tu druhou část, vyjádření díků, vděčnosti, ale jasně vyjádřeno i to, že bychom mohli dělat víc, že neděláme dost. A já si to myslím taky. Není to teď vůbec kritika vlády nebo kohokoli jiného, je to spíš zamyšlení se nad naší evropskou civilizací. Jestli opravdu děláme to nejvíc a nejlíp, abychom ochránili Ukrajince, ale abychom ochránili i sami sebe.

Pan místopředseda vlády, pan Rakušan, to tady zmínil, že první chybu jsme udělali, už když byl anektován Krym. Ta vlažná, nulová reakce Evropy nebo světa byla z mého pohledu to, co ruskému prezidentovi nalilo krev do žil a dalo mu další sílu. Obávám se, že jsme se z toho prostě nepoučili.

Teď budu možná mluvit strašně naivně, ale to, že hrozí válka na Ukrajině, víme strašně dlouho. Přesto ta pomoc byla vlažná, přesto neproudily na Ukrajinu konvoje techniky, munice, zbraní, pohonných hmot. Včera jsem četl zprávu, že hrozí, že ukrajinské armádě dojde munice. Já to absolutně nechápu. Jak může ukrajinské armádě dojít munice? Stojí za ní celý svět a jim dojde munice? Pro mě je toto naprosto nepochopitelné.