Vážený pane předsedo, paní poslankyně, kolegyně, kolegové.
Já se přiznám, že tato materie, tento materiál mi poměrně zamotal hlavu, dlouho jsem nad ním přemýšlel. Protože pan zpravodaj vám přednesl všechny návrhy, které jsou pro, tak já se vám pokusím ukázat také druhou stránku pohledu. Věci, které si myslím, že jsou proti tomuto návrhu.
Předestírám, že tentokrát na vás nebudu apelovat, abyste nějak hlasovali, ale mám potřebu odůvodnit své vlastní hlasování, příp. vám ukázat ještě druhou stránku věci, vlastní rozhodnutí potom nechám opravdu na vás, protože tato materie není jednoznačná, záleží, z jakého úhlu pohledu se na ni díváte, co při tom rozhodování preferujete za ty úhly pohledu. Jenom mi dovolte, protože ne všichni jste právníci, aspoň v krátkosti shrnout, ne shrnout, ale demonstrovat, o co tady jde, jaký je to zásah do soudních řízení a do soudního práva.
Asi všichni víte, že v běžném civilním řízení máte nalézací soud, pak máte odvolací soud, pak jsou nějaké mimořádné opravné prostředky v podobě dovolání nebo ústavní stížnosti. Takže občas se říká, že máme až třístupňovou soudní stolici, což je opravdu zbytečně moc. Ono to tak úplně není, protože ty mimořádné opravní prostředky se více a více omezují a kladou se jim další podmínky, ale máme tu dvouinstanční základní, prvoinstanční soud a odvolací soud.
Ale v případě správních žalob je to malinko jinak, protože tam je nalézací soud v podobě krajského soudu, nad ním jeden kontrolní soud v podobě kasační stížnosti, v podobě jediného Nejvyššího správního soudu. Takže je pravda, že veškerá odvolání ve správních řízeních se koncentrují na tom jednom soudu a zatěžují ho. O tom žádná diskuse není. Ale v těch správních řízeních máme jenom klasické dvoustupňové soudní řízení. Pokud omezíme možnost kasačních stížností, předestřeným způsobem, tak už zasahujeme do toho principu, že soudní řízení by mělo být dvoustupňové, nalézací soud, odvolací soud. Je to rozdíl oproti klasickým civilním soudním řízením, kde kdybychom zasáhli, a zasahujeme stále do té možnosti podávat dovolání, zasahujeme do té možnosti dávat mimořádný opravný prostředek, omezujeme ten třetí stupeň. Tady ve správním soudnictví omezujeme ten druhý stupeň, ten odvolací stupeň. To už je první pro mě zdvižený palec, myslím si, že všechna soudní řízení by měla být dvoustupňová, to znamená první rozhodnutí a možnost nějaké opravy, nějakého odvolání. To je první věc, která mi vadí, že tady se tak nestane.
Mgr. Václav Láska
Chci předestřít, že Nejvyšší správní soud považuji za jeden z nejlepších soudů, které v ČR máme. Opravdu jeho rozsudky je radost číst, to, že nám dává dohromady judikaturu ve složitých věcech, je perfektní věc. To, že to potom zejména státní správní orgány často nerespektují, dělají si z toho trhací kalendář, to je jiná věc, na jinou debatu, k tomu se teď nebudeme vracet. Ale každopádně je to jeden z nejlepších soudů, které máme. Já bych mu rád ulevil, ale nejsem si jist, že zvolená cesta je správná.
Bylo tu řečeno, že v podstatě se bavíme o principu, který už byl aplikován na azylová řízení, možná si vzpomenete, ti, co jste tu déle, že už tehdy jsem protestoval, už tehdy se mi to nelíbilo, ale prošlo to Ústavním soudem. Ústavní soud řekl minimálně to, že to není v rozporu s právem na spravedlivý proces, takže tuto kartu už nebudu vracet do hry, to respektuji, je to tak. Nicméně pořád z toho šťastný nejsem. Dovolím si připomenout nebo upozornit na jeden aspekt, který se také stane. On souvisí s tím azylovým, bylo to tady řečeno. Že když se zakázala kasační stížnosti, tak co dělali ti neúspěšní žadatelé, obraceli se na Ústavní soud. A to nám hrozí teď také. My sice odbřemeníme Nejvyšší správní soud, protože omezíme kasační stížnosti, ale tím pádem se otevírá těm neúspěšným žalobcům cesta k Ústavnímu soudu. Nestane se to, že jeden soud odbřemeníme a druhý, který je tedy mimořádně zavalen také, Ústavní soud naopak zavalíme... Je toto ta správná cesta? Že si jeden soud, jeden předseda soudu, pana Baxy si velmi vážím, ale on si prostě vylobboval odbřemenění svého soudu, ale může to být na úkor soudu jiného. To podle mě není správná cesta.
To, že Nejvyšší správní soud bude muset zdůvodňovat ten institut nepřijatelnosti, mě úplně neuklidňuje, protože to bude zdůvodňování otázek procesních, zda jsou splněny, zda nejsou, nebude posuzovat otázky hmotně právní a nebude vysvětlovat otázky hmotně právní. Takže ano, je fajn, že to tam je, protože prosté odmítnutí by bylo ještě horší, ale není to věc, která by mě uklidnila v tom, že je to správně.
Rád bych upozornil na to, že v těch předepsaných věcech, které vyřizují samosoudci krajských soudů, ve kterých bychom měli omezit kasační stížnost, je mimořádně vysoké procento věcí, které ten Nejvyšší správní soud vrací. Bohužel jsem se nedostal ke statistikám, ale pokud můžu soudit aspoň ze své praxe, z praxe advokátů, kteří se věnují správnímu soudnictví, tak to procento vrácených věcí Nejvyšším správním soudem je tady veliké. To svědčí o jednom, že tuto materii krajské soudy v tuto chvíli ještě neumí, ty prvoinstanční, nevím, z jakého důvodu, ale neumí. Já mám trochu obavu, že když nad nimi nebude to vědomí kontroly, že i po hmotně právní stránce to po nich bude někdo přezkoumávat, že ani nemusí mít příliš ochotu se to učit.
Takže přidávám k tomu argument, že není správná doba pro tento krok. Ano, ve chvíli, kdy tyto rozhodnutí, kterým chceme vzít vlastně možnost odvolání, by byly tak perfektní, že 95 % by jich procházelo přes tu kasační stížnost, pak bych neprotestoval. Ale mrzí mě, že nemám tu statistiku, že jsem se k ní nedostal, ale já, podle své zkušenosti a toho, co jsem mluvil s kolegy, tak ta vratnost je až 20 %. A to je špatně. Prostě v tuhle tu chvíli tu materii neumí. A v tuhle tu chvíli tedy brát možnost překontrolovávat jejich rozhodnutí nepovažuji za správnou. Navíc se trošku skutečně obávám, při té veliké zatíženosti, objektivní zatíženosti těch soudců, že když budou mít nad sebou to vědomí, že hmotněprávně to nikdo nebude přezkoumávat, že se to prostě na té jejich práci negativně podepíše.
Pak bych chtěl připomenout jednu věc, kterou sleduji ve vývoji zákonů týkajících se soudů. My, ano, my objektivně máme soudy přetížené, ale my vytrvale se snažíme to řešit tak, kousek po kousku a tohle je další střípek, že prostě odnímáme lidem přístup k soudní moci nebo ho ztěžujeme. Typickým příkladem je neustálá snaha o zvedání soudních poplatků. A ne vždycky všechno to, co je nám tady řečeno, se v praxi realizuje. Dovolte mi jeden příklad. Asi rok a půl, dva roky zpátky jsme tady měli novelu zákona, která zaváděla soudní poplatky za žaloby na náhradu škody způsobené státem. Jinými slovy, týkalo se to zejména lidí, kteří byli neoprávněně trestně stíhaní, stát je stíhal, pak zjistil, že nic neudělali, osvobodil je a nechtěl jim vyplatit náhradu škody, protože Ministerstvo spravedlnosti, když má pustit korunu, tak to jsou tedy velké boje. Takže oni museli žalovat stát na to, aby nějakou náhradu škody dostali. A z logiky věci, když vám stát ublíží, tak byste neměli platit za tu žalobu žádný soudní poplatek. Ale tehdejší pan ministr Kněžínek tady byl a řekl – musíme to zavést, protože jsou tam i nějací prudiči, tak musíme tam dát nějaké aspoň malé zbržďovadlo. A zavedl poplatek 2000 korun za tuto žalobu. Já jsem protestoval, ale nakonec jsme to schválili, protože jsme si řekli, že 2000 korun není zase taková položka. Ale víte, co se stalo v praxi? Ono když jste trestně stíhaní, a ještě vazebně trestně stíhaní, tak vám vzniknou 4 druhy nároků na náhradu škody. Vznikne vám nárok na náhradu za tu vazbu, omezení osobní svobody, nárok za nemajetkovou újmu, nárok na náklady právního zastoupení, to, co jste dali za právníka, a nárok na ušlý zisk, který jste ztratili v práci třeba tím, že jste byli ve vazbě. To jsou 4 nároky, které se uplatňují v jedné žalobě. No a soudy ale začaly vyměřovat ten soudní poplatek za každý z těchto nároků. Takže najednou jsme tu měli soudní poplatek 8000 místo 2000 korun. A 8000 korun pro člověka, který třeba přišel do práci v důsledku neoprávněného trestního stíhání nebo pobytu ve vazbě, to už jsou nějaké peníze. A tady ale nám bylo slibováno, že to bude jenom 2000 korun. Ptal jsem ministra Kněžínka, jak k tomu došlo, proč nám tady říkal něco jiného, než je v praxi praktikováno. On mi na to odpověděl, že soudy na to mají jiný názor. Takže ne vše, co je nám tady předkládáno z pozice politiků nebo ministrů, se může odrazit v praxi soudu, protože soudy mají jiný názor. Soudy jsou v tomhle tom svéprávné a nikdo jim do toho nemůže mluvit. To znamená, všechno, co tady bylo garantováno ohledně této nové novely, to je názor předkladatelů, ale nikdo nedá ruku do ohně za to, že takto to bude aplikováno i soudy.
Já uznávám, že Nejvyšší správní soud je zatížen a že by bylo dobré ho odbřemenit, ale má se to dělat jiným způsobem než potenciálně na úkor Ústavního soudu a než tím způsobem, že budeme snižovat přístup lidí k soudu. Možnosti by mohly být jiné. První, co mě napadá, je materiální posílení, nebo zejména personální posílení Nejvyššího správního soudu. Nebo, já nevím, zavedení odvolacího soudu ve správním řízení. Ty možnosti tu jsou. Byly by asi o kousek dražší, to je pravda, ale tenhle ten zvolený způsob já nepovažuji za šťastný, byť chápu, proč byl předložen, tak si ale myslím, že je to špatná cesta. A navíc mám upřímně obavu, že když tohle to projde, tak podobná omezování přístupu k soudu budou následovat dál, budou chtít další soudy odbřemenit a řeknou – když jste to dali Nejvyššímu správnímu soudu, tak proč byste to nemohli dát Nejvyššímu soudu, proč byste to nemohli dát Ústavnímu soudu? Vrchní soudy jsou strašně zatížené, pojďme to omezovat. Takže tohle to je prostě směr, kterým bychom se neměli dát. A proto já nemůžu pro to schválení hlasovat. A abych mohl pro něco hlasovat aktivně, tak dávám návrh na zamítnutí zákona.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
