Tvrdit, že zákaz kouření v současné podobě novely rozhodně není o ochraně zdraví, mi přijde trochu jako pomýlení hodnot. Zákaz kouřit ve veřejném prostoru jako jsou kina, autobusy, divadla, kavárny a restaurace přece chrání návštěvníky i zaměstnance těchto podniků, kteří nemusí být automaticky destrukčnímu vlivu zplodin vystavováni. Když si patnáctileté děti volí vzdělání v oblasti gastronomie a hotelnictví, má to znamenat, že si podepisují ortel, že budou v rámci své profese inhalovat denně po celou svou pracovní dobu 60 rakovinotvorných látek, včetně radioaktivního polonia, amoniaku a dehtu? Tělo si zaměstnanci těchto provozů zanesou často již v mladém věku, kdy řada z nich teprve zakládá rodinu. Nemluvě o tom, že je tu velká pravděpodobnost, že v tomto prostředí začnou aktivně kouřit také, protože jde o závislost receptorového typu. Když člověk přijde z restaurace, kde se kouří, putuje oblečení rovnou do pračky. Plíce těchto lidí jsou ale také „naimpregnované“ a ty nikdo nevypere. Nese to sebou vážné zdravotní důsledky, o nichž se ví již bezmála 70 let. Kouření není zlozvyk, je to nemoc, o kterou řada lidí svobodně usiluje. Ti zbylí ale nemusí být těmto negativním vlivům ve veřejném prostoru automaticky vystavováni.

Stále znovu se také objevuje jednostranný argument, že vlastníci soukromých podniků mají mít právo rozhodnout, zda se u nich bude kouřit či nikoliv. Přitom ale podnikají ve veřejném prostoru a již nyní musí respektovat řadu pravidel a splňovat hygienické normy. Můžete vlastnit soukromé auto, ale pokud ho užíváte ve veřejném prostoru, tedy na silnicích, musíte ctít pravidla, ať už se vám to líbí nebo ne.