Mě bylo osmadvacet let, přišel jsem z vojny a za měsíc byla sametová revoluce. Dny nabraly obrátky, sledovali jsme média a zprávy především z Prahy, a každý den šli na nějakou demonstraci. A co k tomu víc říct ...

Člověk si svobodu svoji a svých bližních uvědomí, až když o ní cíleně přemýšlí a mluví. Svoboda je totiž v čase, který momentálně žijeme, normální. O co přicházíme si uvědomíme, až když to ztratíme.

V období minulého režimu se stávaly věci, o kterých, když se dozvídáš, si řekneš, to ani není možné. Jen velmi stručný výčet příkladů: doma se nemluvilo na rovinu. Rodiče se báli, že děti ve svých kolektivech něco nevhodného provalí. Čtyři seděli v hospodě u jednoho stolu a dva z nich udali, co jste si povídali. Půjčil jsi kamarádovi desku Karla Kryla a rodiče ti vynadali, protože měli strach o tebe, o sebe. Tatínek byl politicky nepřijatelný, tak tě nepřijali ke studiu anebo vyhodili ze školy. Rodina vyjela na dovolenou a od hranic je vrátili. Vyhodili tě z práce a už tě nikde nezaměstnali. Přišla okupace a byly prověrky. Členové komisí vyšetřovali zaměstnance z pohledu jejich spolehlivosti. Například moje maminka se doma učila, co má u prověrek říkat, aby prošla a mohla dál pracovat. To jsou situace o nichž mladí netuší, že by mohly existovat.

Starší lidé se dotazují, co je to svoboda, co pro nás znamená, když už nemůžeme, nebo nechceme cestovat? Když doba přináší jiná úskalí a odklon od kolektivismu k individualismu? Svoboda není jenom možnost cestovat, ale volnost konání. Ale to si uvědomíme právě při cestování do vzdálenějších mimoevropských destinací. Uvědomění, že u nás není válka, diskriminace, diktát jednoho náboženství, různé druhy omezování.

Více než dvě desítky let působím ve státní správě. Chtěl bych připomenout, že třicet let je zřetelně znát i „na našem dvorečku“. Byli jsme šedé sudetské město. Tak, jak byli lidé německé národnosti po 2. sv. válce odsunuti, tak taky mnoho let zůstalo. Nebyla tu žádná zajímavost, jenom se přes Vrchlabí projíždělo do Špindlerova Mlýna. A to všichni věděli, nevěděli však, co je Vrchlabí. Vždyť ještě do 80 let minulého století tu byly německé nápisy. Až vlastně po sametové revoluci se z německého Vrchlabí začalo klubat české město, a my jsme mohli začít o něm svobodně rozhodovat.