Pane doktore, napětí mezi prezidentem republiky a předsedou vlády ohledně účasti prvně jmenovaného na summitu NATO v Ankaře se ještě přiostřilo pozdním příchodem premiéra na páteční jednání. Andrej Babiš tvrdí, že žádal o mírně pozdější čas, nicméně to mu není nic platné. Kam mezilidské vztahy dvou klíčových ústavních činitelů dospěly?

Oba pánové pocházejí z různě strukturovaných kulturních prostředí a zřejmě proto si nemohou porozumět. Pan předseda vlády umí docela dobře německy, a proto ví, že v akademickém prostředí je někdy docela přísně dodržována „Akademische Viertel“ neboli „akademická čtvrthodinka“, jež byla na univerzitách v různých německých státech známá už od pozdního středověku. Setkal jsem se s tím na univerzitě v Heidelbergu, a později také ve Freiburgu im Breisgau, kde to bylo výsadou přednášejících, ale tento úzus dodržovali i posluchači. Jediná Jiřina Šiklová, se kterou jsem byl v Heidelbergu, která byla nonkonformní doma i v zahraničí, to považovala za měšťácký zlozvyk a vymýšlela různé nápady, jak to místnímu publiku pokazit.

Pan poradce prezidenta, který působil také ve Švédsku, jistě ví, že v této zemi bylo slušností chodit na návštěvu o pět minut dříve, jak nás učil bývalý velvyslanec Břetislav Mencák, a při jeho návštěvách u nás doma v Praze uváděl naši rodinu do zběsilé paniky, protože těch pověstných pět minut vždy chybělo.

Prostě jiná země, jiný mrav a řekl bych, že v Praze by mohl být pan prezident trochu shovívavější a přehlédnout, že vojenský zvyk „zašívat se“ může mít i nějaký, jak říká klasik, blbý civil.

Samozřejmě, pokud je to opravdu tak, jak říkáte, a pan prezident svou poznámkou projevil svou akurátnost, možná by to pro nás nevládnoucí, ale jen ovládané mohlo být varováním, co všechno se může na té překážkové dráze mezi Hradem a Strakovou akademií v nejbližších dnech ještě objevit. Pokud by tomu opravdu bylo tak, pak bychom se mohli dočkat zkoumání každého kroku pana prezidenta, respektive jeho oblíbených projížděk na BMW, které mohou být vážnějším rizikem pro hlavu státu a „národní bezpečnost“ než zpoždění pana premiéra o čtvrt hodiny. A vláda by to panu prezidentovi mohla zakázat. Pak by nešlo jen o to, kdo má nebo nemá dostatek kinders­tube, ale zda to nejméně jeden z této dvojice má v hlavě v pořádku. Pan předseda Senátu Vystrčil by se pak musel pustit do svého oblíbeného díla na téma, jak a proč se zbavuje prezident výkonu moci a měli bychom na bitevním poli vysokých státních činitelů ještě další spíše komickou než vážnou figurku.

Pokud by Ústavní soud byl zaměstnán ústavní žalobou, jejímž prostřednictvím by se prezident dožadoval, aby směl cestovat na summit NATO, kde bychom se asi ocitli?

Žijeme sice v právním státě, jak všechny strany, které jsou právě v postavení opozice rády prohlašují, ale také víme, že velká část občanů ČR má důvodné pochybnosti, zda tomu tak je. Navíc, když také máme zkušenosti, že Ústavní není ve svých rozhodnutích nejrychlejší a ne vždy ve výrocích jednoznačný. Z hlediska cesty pana prezidenta do Ankary by to pravděpodobně nevedlo k nápravě poměrů v předpokládané lhůtě, ale rozšiřovalo by to moc soudní na úkor moci výkonné i do let budoucích. Nějaký podobně jako Pavel Rychetský uvažující „opravář“ Ústavy ČR, by se v této praxi mohl zhlédnout a zahájit úpravu systému alespoň na dobu několika let.

A protože zase nastává doba „vyrovnávání se s minulostí“, lze se domnívat, že by se justiční „eldorádo“ devadesátých a následujících let mohlo opakovat.

Fotogalerie: - Den památky a vítězství

Další „kauza“ dnešních dní, sudetský sjezd v Brně, nakonec neměl nijak dramatický dopad na cestu ministra zahraničí v Německu. S německým ministrem zahraničí jednal konstruktivně. Má snad nakonec pravdu Václav Klaus, když říká, že sudetský sjezd je hlavně českým problémem?

Pan bývalý prezident pravdu trochu má i trochu nemá. Zcela jednoznačně toto téma doslova zběsile prezentuje na všech možných fórech současná opozice, protože to nabízí možnost odstranění z veřejné politické scény témata, která zlidověla pod názvy Bitcoin a Dozimetr. Po vystoupení paní MF Schillerové a MS Jeronýma Tejce se zdálo, že alespoň ti, kteří nedosáhli v posledních volbách na poslaneckou imunitu, se chystají přinejmenším, jak je v českých krajích zvykem, na dlouhodobější cestu do neznámého zahraničí. Tisková konference se konala, pánové Blažek, Stanjura, Benda II., a další jejich kolegové a spolupracovníci podezřelí ze zločinného spiknutí jsou v mlčenlivém utajení.

A Dozimetr? Ten snad jako kdyby, nehledě na šest nebožtíků, nikdy ani nebyl. 

Ano. I tak apolitická situace, jako bylo vběhnutí fotbalových příznivců na trávník v Edenu, byla využita k politickému boji. Pirátka Richterová, expremiér Topolánek nebo herec Jan Hrušínský soudí, že jde o výsledek celkového „zhrubnutí společnosti“ zaviněného současnou vládou. Ztotožňujete se s touto analýzou?

Sláva, sláva, ale přesto si myslím, že k celé této věci promluvili ti nejméně informovaní z neinformovaných. Při vší úctě ke zdravotnímu stavu Mirka Topolánka mu nemůžeme zapomenout, jak společně se svým „kamarade und kommilitone“ Markem Dalíkem vyhrožovali, že Es kommt der Tag a „nocí dlouhých nožů“. A pan Hrušínský jako kritik svých současných politických nepřátel také nejde daleko pro zlé slovo.

Fotogalerie: - Voláme všechny Čechy!

Kdyby všichni tři chtěli něco opravdu analyzovat, mohli by začít třeba pořízením mapy rizik spojených s patologizací politických aktérů, zamyslet se nad tím, zda je politické chování výsledkem existence institucí, pobídek, struktur moci, historického kontextu a kolektivních procesů a nesoustředit se na jediného činitele, kterým je pro ně „vadný jedinec“. A pokud je problém vysvětlován „patologií vůdce“ (za všechno může Babiš, Putin nebo Nohavica), pak se nikdy nedovědí, jak fungovaly instituce, proč nebyly vytvořeny protiváhy a jaké pobídky umožnily destruktivní chování.

A pokud jde o to „zhrubnutí“ probíhající posledních třicet let, jistě i pan Hrušínský ví, jak se dnes mluví na divadle, ve filmu, v televizi a kolik vražd a krve mohou děti, někdy i předškolního věku, vidět a slyšet během několika málo hodin.

Konec konců, i na tom fotbalovém stadionu ve Vršovicích byli mladí, ale morálně předčasně deformovaní křiklouni a rváči, na vyšší komunikační úrovni než generace jejich rodičů. Podezření, že šlo zase jen o nácvik několika dalších chvilek nenávisti, se nám nemusí zdát jako z jiného světa.

Pokud nějaké „zhrubnutí“ české společnosti vidíte, čemu ho přisuzujete?

Příčiny jsou víceméně známé. Polský expert Andrzej Łobaczewski, publikující ve Spojených státech, a jeho mnozí epigoni mluví o ponerologické politice (od poneros – zloba, zlost) a o politice zla. Ačkoli tato terminologie je známá a diskutovaná téměř dvě desetiletí, akademická politologie či political science ji nepovažuje za vědecky dostatečně fundovanou. U nás vyšla její aktualizace Michaelem Rectenwaldem (2017) a abychom nebyli podezříváni z „neamerické činnosti“ doporučujeme obrátit se na jejího českého vydavatele. Stojí to za to.

PhDr. Zdeněk Zbořil (*1938) vystudoval historii, indonesistiku a politologii na FFUK v Praze (1967, 1968, PhDr. 1992) a v letech 1969-1971 a 1992-2004 zde přednášel, na Ústavu indologie, dějiny zemí indonéského souostroví a jihovýchodní Asie. Studuje moderní politické dějiny (19. a 20.stol.) a komentuje mezinárodně politické aktuality a mezinárodní vztahy.

Psali jsme:

Zbořil: Likvidace Čechů pokračuje dodnes. Propagace Hitlera. Havel, Pavel a Posselt

Zbořil o vypnutí ČT: Nic by se nestalo. A pak by přišlo tohle

Zbořil: Viděl jsem Magyara a na Seznamu i jinde zapláčou

Zbořil o Zdeňku Svěrákovi: Minulost i nedávné dny