Vzpomínám si, jak jsem jako malý kluk chytal žížaly a házel je za trička spolužačkám. A že jich po dešti na zemi bylo… Dnes? Žížalu téměř nevidíte, jak je rok dlouhý! Správná jsou proto varování ekologů, kteří upozorňují na to, že žížaly jsou nezastupitelnou součástí biodiverzity krajiny, a že půda bez žížal se brzy stane bez ohledu na chemické hnojení betonem, ve které se už nebude dařit ani tolik diskutované řepce.

A na vině opět je, že jsme ani za posledních třicet let zásadně nezměnili kurz v péči o krajinu a ve způsobu zemědělství. Pořád u nás vládnou velcí „kolchozníci“, pole tvoří velké lány, v pěstování řepky jsme na tom nejhůř v celé Evropě. A vláda mlčí, případně vymýšlí umělé komise, kampaně a štědré dotace. Ale aby změnila způsob péče o půdu, to nikoho z ministrů nenapadne.