Narazil jsem na velice zajímavý rozhovor ZDE. Plně souhlasím s tím, že se tradičnímu modelu rodiny (matka, otec, děti) nic nevyrovná i s tím, že dnešní výchova dětí má hodě extrémů, což se odráží na jejich psychice. Ač jsem zastáncem moderních technologií, někdy nostalgicky vzpomínám na vlastní dětství, kdy jsme neměli internet, neexistovaly mobily, a tak jsme se na vše ptali rodičů nebo prarodičů a ti nám vždy trpělivě odpovídali a vysvětlovali. Nehledali jsme na sítích a neuzavírali se před okolním světem. Také jsme měli mantinely. A když jsme něco provedli, pěkně jsme si to odnesli. Slýchali jsme, že je „škoda každé facky, která padne vedle“ :-D Přirozeně fungovaly mužské a ženské role a nejstarší členové rodin (pokud to bylo možné) neodcházeli ze světa někde v anonymním prostředí různých zařízení, ale doma, mezi nejbližšími. Takto by to podle mne mělo být i dnes, přestože se svět mění…