Ač docela nevelká novelizace – sekunduje mu profesor Valentin Katasonov – je s to dopady „ekonomické války“ minimálně zmírnit. Ruský vnější dluh činil k 1. říjnu 678,4 miliardy dolarů. Na stát připadalo 48,3 miliardy USD (tedy kolem 7 procent) – a dalších 15,7 miliardy na centrální banku. Vše ostatní – 614,4 miliardy dolarů – tvoří korporátní dluh. V podobě 192 miliard USD v pasivech bank – a 422,4 miliard v bilancích firem. Celý vnější dluh RF se  rovná zhruba 22 procentům HDP. V EU je to v průměru zhruba pětkrát tolik. 

Ruské devizové rezervy země činily k 1. listopadu 426,6 miliardy USD – tedy asi 63 % vnějšího dluhu. Ve většině zemí EU jsou mnohem menší (často jen v řádu pár procent vnějších závazků). Zato v Rusku to bylo – ještě před pár lety – až kolem 100 procent. I zdejší firmy, tak jako jinde ve světě, čerpají hlavně úvěrové linky, umožňující kontinuální revolving. Právě ten ovšem anulují sankce, blokující přístup k západním finančním zdrojům.

V situaci, kdy ruská inkasa v dolarech i dalších zahraničních měnách klesají úměrně propadu ceny ropy, vstupuje do hry i riziko „covenants“, obsažených ve většině závazků vůči zahraničním věřitelům. Ty v případě, že se bilance dlužníka zhorší, opravňují žádat neprodlenou splátku celé půjčky. A víru, že k tomu západní finanční kruhy nesáhnou, má Katasonov za pustou iluzi.

Následkem „zrychleného odlivu kapitálu“ – a „splátek vnějších dluhů“ – mohou „všechny naše devizové rezervy ´vyhořet´ už během příštího roku“. „Nemluvě o směnném kursu rublu,“ z nějž hrozí zůstat jen „makulatura“ (v „´nezávislém´ Rusku, odkázaném na finanční surogáty či dolary, tak jako v ´lichvářských´ 90. letech“).

Záruku, že k tomu nedojde, spatřuje profesor v krocích, jež třeba podniknout bez dalších odkladů. Předně v „zákazu volného pohybu kapitálu“, korigujícímu jeho úplnou liberalizaci z poloviny minulého desetiletí. Za vhodnou inspiraci má i kroky zemí BRICS, které už kánony „měnového liberálního fundamentalismu opustily a praktikují různé měnové restrinkce“.