Tím méně se radno kojit nadějemi, že „románek skončí účtem nadupaným dolary, armádou vybavenou tím nejlepším, co nepřátele umí pobíjet,   hřejivým pocitem bezpečí díky americkým poradcům, schopným vaše lidi naučit, jak se všech odpůrců zbavit, a ovacemi vestoje v Radě bezpečnosti OSN za každičké slovo, pronesené proti Rusku“.

Příkladů, že „Washington umí být ještě vrtkavější, než euroasijské kontinentální klima“, se totiž nakupilo víc než dost. „Spojené státy sice studenou válku vyhrály, o jejich spojencích se to však s jistotou říci nedá. Jako jeden z prvních to na vlastní kůži pocítil Saddám Husajn, blízký spojenec Washingtonu na Středním východě po většinu 80. let.“

Byl už „želízkem CIA, nasazeným svrhnout Kásimův režim, pro Ameriku příliš nakloněný Sovětskému svazu. V roce 1963 úspěšně zorganizoval převrat a své americké protektory odměnil povražděním stovek iráckých komunistů i ropnými poli pro americké koncerny.“

Jako „na ´svého darebáka´ v regionu na něj Spojené státy vsadily i roku  1979, po dalším převratu v Iráku a také v Íránu“, když odtud „mullové vyhnali šáha“. Tady už Husajn dělal „užitečného idiota pomsty za jedno z největších fiasek americké politiky za studené války“. Do „války proti Íránu od Spojených států dostal, cokoli si jen přál“. K „vyvraždění všech, koho si jen usmyslel, mu dodaly dokonce i chemické zbraně.“

Ta samá Amerika však „přístup k Saddámu Husajnovi změnila už krátce po kolapsu Sovětského svazu“. „Novému hazardu, přestavujícímu Střední východ, se hodil už jako nepřítel, a ne spojenec. Husajn byl vlákán do pasti invaze do Kuvajtu.“ Byla to „záminka pro prvou válku v Zálivu, následovanou roky sankcí a bezletové zóny“. To vše „kulminovalo další válkou v Zálivu, Saddámovou skrýší v díře a ne zrovna vzhlednou popravou za temné noci“.