Příloha nabízí plné znění originálu. Česky aspoň zlomek klíčových pasáží:

„Po rozpadu SSSR a světové socialistické soustavy konec dějin navzdory apologetům Washingtonu nenastal. Nedošlo ani k zániku socialismu, ani krize kapitalismu. První z nich, pravda, nabyl čínskéspecifiky a integroval mechanismy tržní autoregulace, čímž přivedl na svět nový typ sociálně-ekonomických vztahů, pro nějž P. Sorokin zvolil už před půl stoletím prozíravý pojem integrální společenský systém.“ Krize kapitalismu, jíž dominuje finanční aspekt, nabyla globálního měřítka. Ani tak však, „podobně jako Velká deprese ve 30. letech, socialistickou ekonomiku nepoškodila.“ „Čína naopak, podobně jako tehdy SSSR, využila deprese v kapitalistických zemích v zájmu socialistické industrializace a v reakci na světovou krizi se zaměřila na vzestup svého vnitřního trhu.“

„Verze, podle nichž se Sovětský svaz se rozpadl pod tlakem vnitřních problémů, neobstojí. Recesi, jež v jeho plánovaném hospodářství nastala koncem 80. let poprvé, nesnese sebemenší srovnání s rozvalem z počátku 90. let…Po čínském hospodářském zázraku lze zcela hodnověrně konstatovat, že pokud by sovětské a pak i postsovětské vedení zvolilo cestu postupného zavádění tržních mechanismů  a tvorby podmínek pro soukromé podnikání při zachování státní kontroly, vlastnictví a plánování v nosných a infrastrukturních odvětvích, včetně bankovního sektoru a médií, ke katastrofě by nedošlo. Jádrem formování nové globální ekonomické struktury na bázi konvergence kapitalistických a socialistických mechanismů rozvoje ekonomiky, jejímž základem byla harmonizace soukromých a společenských zájmů, rozpracovávané řadou sovětských a amerických vědců, by se v takovém případě nestala Čína, ale SSSR.“

Sovětské mocenské špičky však podlehly „kognitivní zbrani“ – účelovému souboru schémat ve staniolu „všelidských hodnot“, pašovaných do programových dokumentů a řídících struktur země s cílem její postupné destabilizace a dezintegrace. Finální výraz našla v „novém myšlení“, jež „nedostatky stávajícího systému vnímalo v křivém zrcadle“ a „místo jejich věcného řešení se vznášelo v růžových oblacích“. Provázela je sílící diskreditace specialistů, „disponujících reálnými znalostmi, i historických zkušeností“. Lidi, zosobňující tento potenciál, stíhala „skandalizace coby zpátečníky a dogmatiky“. Vlna plošného „zesměšňováni, propouštěni a  vytlačováni z okruhu nejvyššího vedení“. Oč víc se tak od know-how, bez nějž je adekvátní řízení nemyslitelné, izolovalo samo, tím víc se vystavovalo  „manipulaci ze strany západních agentů vlivu“.

Americké zvláštní služby ji koordinovaly dvěma paralelními směry – „dezorientace sovětského vrcholného vedení“ a „glorifikace M. Gorbačova coby moderního světového lídra“ a zároveň „přípravy úderného oddílu nové politické síly, povolané ho svrhnout“. Všem, kdo autodestrukci SSSR považují za ryze interní záležitost – ne-li snad rovnou za verdikt samotných dějin – Glazev nabízí i doličné předměty, jimiž jsou dekorovány centrály „nevládních“ tykadel amerických zvláštních služeb.