Děkuji za slovo, vážený pane předsedo. Kolegyně a kolegové, domnívám se, že tento tisk i ten následující - oba upravují stejnou záležitost - problematiku neřeší dostatečně. Sice je dobře, že se tím zabýváme, protože skutečně to, čeho se dopustila Poslanecká sněmovna v minulém volebním období, bylo vydání se na slepou cestu, nicméně pokud schválíme úpravu tak, jak je navržena v tomto tisku nebo v tom následujícím, tak po té slepé cestě budeme dál pokračovat, možná pouze poněkud pomalejším tempem. A já navrhuji, abychom se vrátili do toho stavu, který platil v polovině loňského roku, protože ten byl podle mého názoru naprosto vyhovující.
Tehdy platilo, že příspěvek na živobytí se vyplácí v penězích, ale pokud úřad práce má důvod, tak může část tohoto příspěvku vyplatit formou poukázky. Čili bylo to na úvaze těch pracovníků, kteří znali příjemce dávek a pokud měli indicie, že by to bylo vhodné, tak část příspěvku vyplatili v penězích.
Minulý Parlament přijal povinnost pro ty, kteří jsou příjemci příspěvku na živobytí déle než půl roku, že tam musí být v rozmezí 35 až 65 % vyplacen příspěvek formou poukázek. Tedy tehdy Parlament rozdělil chudé na krátkodobě chudé a dlouhodobě chudé s tím, že krátkodobě chudým se vyplácelo v penězích a dlouhodobě chudým v poukázkách. Tedy předpokládalo se, že když těm dlouhodobě chudým se vyplatí příspěvek v poukázkách, tak asi už přestanou být chudí nebo je to povede k tomu, aby se sebou začali něco dělat.
Tehdy ta argumentace byla stejná v podstatě jako je dnes, a tedy že ti dlouhodobě chudí ten příspěvek na živobytí zneužívají. Možná by bylo dobré, kdyby se někdo pokusil definovat ten pojem zneužívání příspěvku na živobytí, co tedy vlastně je to, co oni zneužívají.
Řekněme si, o jaké částky se zde jedná a kdo má nárok na příspěvek na živobytí. V podstatě to jsou ti nejchudší z nás, to jsou lidé, kteří jsou v hmotné nouzi, kteří nemají žádný majetek mimochodem, oni nemohou vlastnit žádný majetek - pokud mají majetek, tak nemají nárok na tuto dávku. A dává se jim v podstatě částka, která stačí na uspokojení základních osobních potřeb, tzn. skutečně životní minimum na uspokojení základních životních potřeb. Pro jednotlivce je to 3 410 Kč měsíčně, např. pro matku se dvěma dětmi 6 620 Kč měsíčně. A za tyto peníze musí sebe a ty dvě děti kompletně uživit, kompletně se o ně postarat, uspokojit všechny jejich základní osobní potřeby. A my se bavíme o tom, že ona ty peníze zneužije. Já nevím, kdybychom si zkusili každý z nás tady s touto částkou hospodařit, tak jak by se nám to podařilo. Možná bychom se divili, jak ti lidé umí s těmi málo penězi vyjít. Oni vědí, kde nakupovat nejlevněji, jak pořizovat věci nejlevněji. Ale právě když jim dáme ty poukázky, tak oni nemohou nakupovat nejlevněji. To zde zaznělo i v prvním čtení, ti vydavatelé poukázek z nich mají provizi - někde mezi 8 - 12 %, je to různé, ale je jasné, že ti obchodníci, kteří nabízejí to nejlevnější zboží, ty poukázky nepřijímají, protože tam nemají prostor na to, aby z toho platili ty provize. Takže my když dáme těm chudákům ty poukázky, tak oni musí jít nakupovat tam, kde je to dražší, než kam by třeba i chtěli jít.
Já připouštím, že řada těch lidí nehospodaří s těmi penězi ideálně, neutrácejí ideálně, neutrácejí za to, co by měli, ale jak to chceme definovat? Já nevím, jestli můžeme říct, že když si takový člověk koupí v akci desetistupňové pivo za 8 Kč, tak je to alkohol, tak je to zneužití. A když si koupí třeba pytlík chipsů, mnohonásobně dražší, tak to je v pořádku? To není zneužití? Jak to chceme definovat?
Já tedy navrhuji, abychom se vrátili k té úpravě, která byla v polovině loňského roku. A když sesumarizuji ty své argumenty:
Za prvé. Lidé, příjemci příspěvku na živobytí v poukázkách, jsou nuceni k výrazně dražším nákupům, než by mohli realizovat, kdyby měli hotovost.
Za druhé. Stravenkami se nedá uhradit celá řada zboží a služeb právě pro uspokojení základních osobních potřeb. Co například školní jídelny, obědy pro děti? To se nedá zaplatit poukázkami. Ubytování někde na internátu, pokud jde, to se nedá zaplatit poukázkami. Cestovné, náklady na přepravu. Školy v přírodě, různé kroužky - nic z toho poukázkami neuhradíte. Ten systém je náročnější, nákladnější, složitější pro úřady práce, protože i oni s tím mají starosti.
A nakonec, když tedy připustím, že jsou tito lidé závislí na alkoholu, drogách, jsou to gambleři, kteří v okamžiku, kdy dostanou nějakou hotovost, běží do té hospody, nebo k tomu automatu a všech těch peněz se zbaví - pokud mají takovou závislost a takovou potřebu, tak poukázkami to taky nevyřešíte, protože je všeobecně známo, že existují překupníci, kteří od těchto lidí jsou ochotni stravenky koupit, samozřejmě ne za celou nominální plnou hodnotu, ale dokonce je stanoven takový černý kurz, zhruba 10:8, čili za podstatně nižší než nominální cenu to od takovýchto lidí odkoupí. A v podstatě jsme nevyřešili vůbec nic, pouze to, že z tohoto systému profitují ti, kteří stravenky vydávají, a ti, kteří je načerno překupují.
Přátelé, já si myslím, že pokud chceme nějakým způsobem řešit chudobu, tak bychom se tady měli zabývat úplně jinými zákony, měli bychom řešit zákon o sociálním bydlení, měli bychom pomáhat lidem s právní pomocí, řešit jejich otázku v oblasti exekucí, ale zabývat se tím, abychom zabránili nějaké mamince, která místo, aby nakrmila svoje děti, si poletí koupit flašku rumu, to určitě není ta ideální cesta.
Mgr. Bc. Roman Sklenák
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
