Vracím se ještě jednou k tématu zdravotnického vzdělavání. V prvé řadě jsem moc ráda, že můj původní příspěvek, který jsem před časem zveřejnila, zaujal tolik lidí. Za všechny reakce i komentáře děkuji. Je vidět, že otázky okolo nelékařského zdravotnického personálu a jeho budoucnosti jsou téma, které prostě je důležité a které není zdaleka vyřešeno. A že to tak vnímá mnoho lidí zevnitř zdravotnictví.

Problémy viděny dennodenní praxí evidentně jsou a není možné je bagatelizovat nebo nálepkovat jako zpátečnické, protože nejdou s dobou. Mým záměrem bylo vyvolat zájem a hlubší diskuzi nejen mezi širokou zdravotnickou, ale i školskou a hlavně politickou, tedy zákonodárnou i novinářskou veřejností, (která nám tak ráda servíruje nejen k nedělnímu obědu mnohem méně společensky závažná témata), a začít vnímat, a hlavně řešit racionálně dnešní spletitou situaci.

Racionálně znamená bez barikád, předsudků či nostalgie, ale nad reálnými čísly. Zejména těmi, jaké kapacity jsou a budou potřeba a jaké zdroje, zejména lidské, máme a budeme schopni soustavně mít. Bez tohoto pohledu a perspektivy se zdravotnictví a sociální služby řítí plnou parou do personálního kolapsu, a to v ne tak vzdálené budoucnosti. A pacienti rozhodně ubývat nebudou. Naopak. Kdo chce vidět, tak to vidí, kdo nechce, tak nevidí.