Prakticky od okamžiku, kdy doprava umožnila intenzivní mezinárodní obchod a ekonomickou globalizaci, lze pozorovat cyklus: otevírání se světu, růst prosperity, růst regulací, stagnaci růstu prosperity, protekcionismus, propad prosperity, mezinárodní konflikt. Od druhé světové války zažíváme v Evropě mimořádné období lidských dějin. Dlouhé desítky let otevírání se mezinárodnímu obchodu, a to dokonce mezi státy, které si za druhé světové války velmi ublížily. Úžasný růst prosperity následoval. Pád železné opony a propojení dalších trhů tento boom prodloužilo o další roky. Zároveň s tím zažíváme bohužel i nárůst regulací, který se v poslední dekádě přelil do hospodářské stagnace. Čeká nás nyní období protekcionismu? Pravidla Evropské unie protekcionismus států v rámci vnitřního trhu zakazuje, dokáží však tato pravidla nástupu protekcionismu zabránit? Nebude jen probíhat skrytě a sofistikovaněji?

Při pohledu na žebříček průměrných cen nafty v Evropě nás praští do očí cena u italských čerpacích stanic. I přes mimořádně levnou cenu ropy na světových trzích tam za litr nafty dopravci a motoristé zaplatí v průměru 44 korun, což je skoro o 10 korun více než u nás, nebo dokonce o 15 korun více než v Lucembursku. Itálie si tuto strategii může dovolit, protože je mimořádně dlouhou zemí, kterou z obou stran omývá moře a dopravci tak nemají kam před vysokými cenami utéct a natankovat jinde. To však není jediný důvod vysokých cen nafty. Ve skutečnosti jde hlavně o nástroj protekcionismu. Itálie dopravcům vrací 6 korun spotřební daně z každého litru. To pravidla EU povolují, pokud je však taková vratka umožněna všem dopravcům z EU. Tomu Itálie nebrání, avšak lhůty pro dodání všech podkladů jsou nastaveny tak, aby je stihli jen italští dopravci. To vytváří dramatický rozdíl v přístupu na italský trh v oblasti dopravy.

Za několik málo dní, od začátku roku 2015, zavádí Německo minimální mzdu 8,5 eura za hodinu, tedy zhruba 230 korun. To znamená měsíčně okolo 40 tisíc korun. Německo dosud, stejně jako třeba sousední Rakousko nebo skandinávské země, nemělo zavedeno minimální mzdu. Navzdory vžité představě o efektu minimální mzdy jde právě o země, kde je příjmová nerovnost velmi nízká a práce za almužnu prakticky nevídanou věcí. Přestože německé ministerstvo sociálních věcí zavedení minimální mzdy právě sociálním rozměrem obhajuje, je zcela zřejmé, že to ten skutečný důvod není. V mnohých zemích, včetně České republiky, plní minimální mzda úlohu fiskální, tedy jakési základní částky, z níž se vypočítávají odvody a příjmové daně v oblastech, v nichž je tendence platit zaměstnance na ruku (pohostinství, reklama, …). Jelikož jsou Němci poměrně loajální ke svému státu, pokud jde o výběr daní, nebude ani fiskální úloha tou nejvýznamnější. Podezření tak padá na protekcionismus pracovního trhu. Pokud dnes německý podnikatel zvažuje zaměstnání nekvalifikovaného zaměstnance a nabízí se mu Němec za 40 tisíc měsíčně a Čech za 25, vybere si Čecha. Když bude po Novém roce muset dát i Čechovi 40, vezme raději toho Němce. To ale není vše. Minimální mzda se nebude týkat jen osob v Německu zaměstnaných, ale podle výkladu německého ministerstva práce i lidí vykonávající své zaměstnání v Německu, tedy třeba řidičů kamionů, jezdících napříč celou Evropou. Německá minimální mzda je tak z protekcionismu usvědčena. Dopravci z České republiky to budou mít od Nového roku skutečně těžké.