Stát by na to měl reagovat. Velmi rychle reagovat. Samozřejmě se dá říci, že tohle není úkol pro vládu, že to je něco, co vyřeší trh. A je to pravda. Jenže stát také určuje řadu podmínek, například daňových, které významným způsobem předznamenávají způsob, jak si ekonomika s problémem poradí.

Uvedu to na velmi zjednodušeném modelu.

Prvním řešením je zjednodušení „dovozu“ pracovní síly z ciziny – primárně ze států relativně „nedalekých“, ale také ze zemí vzdálenějších.

Vzhledem k tomu, jak obrovské jsou byrokratické potíže při zaměstnávání cizinců, by to bylo potřebné. Jenže to má logické ekonomické důsledky. Pokud se takto zvýší nabídka volné pracovní síly, sníží se tlak na růst mezd. Dojde především ke kvantitativní změně s úměrou „více lidí – více produktu“. Jsou obory podnikání, kde to jinak příliš nejde – třeba stavebnictví (samozřejmě do jisté míry jde, ale nikoliv tak, aby to změnilo základní poměry). Podobně je to v některých službách. Když budu mít nabitou restauraci, potřebuji více lidí do kuchyně a víc lidí „na plac“, když dorazí více cizinců, potřebuji více průvodců. A tak dále. Jenže když to stejné platí v průmyslu a k výrobě dalších deseti procent svého produktu potřebuji o deset procent více lidí – je to špatně. Ukazuje to na nízké mzdy, protože se mi pořád vyplatí raději nabrat pracovní sílu místo investice do technologie, která poměr „nutná práce – produkt“ změní. Ale jenom nízké mzdy to nevysvětlují.