Češi netrpí nějakou posvátnou úctou k institucím, i pro naprosto běžného občana s naprosto průměrným vzděláním je osazenstvo úřadů i jiných organizací státní moci plné „blbců a hlupáků“. Zajímavě se to projevilo na reakcích na slavnou amnestii Václava Klause z 1. ledna 2013. Aniž bych ji chtěl i jenom náznakem obhajovat jako celek, minimálně jeden argument tehdejší hlavy státu byl hoden vážné diskuse – druhý článek amnestie (který je spíše abolicí) zastavil trestní stíhání, od jejichž zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let. Týkalo se to trestných činů, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. To se nevztahovalo na trestní stíhání proti uprchlému. Jistě formulace měla být přesnější, možná to mělo být deset let a činy s trestem pod osm let, ale to teď není podstatné. Onen klíčový problém totiž je, zda opravdu chceme žít v zemi, kde trestní stíhání může trvat v podstatě neomezeně dlouho bez toho, že by dospělo k nějakému pravomocnému rozsudku. O tom měla být následná diskuse, nikoliv o podezřeních, zda prezident omilostnil nějaké kamarády nebo ne.

Nicméně to je jenom pro ilustraci toho, jak se racionální problémy v naší zemi mění ve veřejném prostoru ve zkyslou bramboračku.

Vrátím se nyní k nezávislosti justice (a ostatně také státních zastupitelství). V celospolečenské rovině bychom asi v případě výzkumu mínění došli k tomu, že většina obyvatel této země o nezávislosti soudů dost pochybuje. Většina by asi přitakala tomu, že soudci si tak akorát nezávisle určují platy (což je zřejmě častá a nepřesná reakce na neustále se vracející problém v této oblasti). Ale že by soudci byli nezávislí na politické moci nebo na ekonomickém významu stran zúčastněných ve sporu, o tom by veřejnost zřejmě pochybovala. K čemuž jistě přispěly některé případy profesních selhání. V podstatě celkem pravidelně se opakující excesivní příběhy opilých soudců nejsou dobrá reklama, podobně jako nedávný případ soudce přistiženého při kapesní krádeži (sic!), také nedávno prokázaná a odsouzená korupce nebo poměrně rozsáhle komentované podivné postupy některých soudců během insolvenčních řízení. Veřejnost má ostatně právo pochybovat o všem, morální integrita soudců z toho není vyjmuta.