Pro posouzení aktuálního stavu koruny je potřeba se podívat do „nitra“ měnového obchodování. A začít tím, proč vlastně ČNB začala před lety intervenovat. Tehdy koruna posilovala a stojí za připomenutí, že stále běžely vážné dozvuky krize. Poptávka obyvatel byla nízká, inflace nulová (stáli jsme na pokraji opaku, totiž deflace, čili záporné inflace). Znaky oživení byly chabé a ani vývoj na hlavních trzích nedával nějaké přehnané naděje. Zároveň se střídaly slabé vlády, jejichž ekonomická politika byla rozpolcená či nulová. Rozpočet byl v dramatickém schodku, reálné příjmy stagnovaly či se dokonce snižovaly. Takže hospodářsky „nic moc“.

V podstatě jsem přesvědčen, že tehdejší Bankovní rada šla do intervencí především proto, aby „se alespoň něco dělo“. To není tak hloupé, jak to možná na první pohled vypadá. Jsou totiž chvíle, kdy ekonomika a společnost prostě potřebují impuls, nějaký podnět, změnu. Jiné země zvolily jiné postupy, protože měly jiné možnosti. ČNB si vybrala tuto variantu. Zaplatila za ní těžkou cenu důvěryhodnosti, protože mnoho „analytiků“ i „expertů“ (ekonomicky vzdělaných i naprosto nevzdělaných) spustilo velmi ostrou kritiku. Přičemž většina používaných argumentů byla jalových. Mezi ně se zařadily i perly „znehodnocení úspor“, „měnová reforma“ nebo „devalvace“ (přičemž devalvace není v režimu tržního kurzu – třebas ovlivňovaného – z principu možná, ale slovo depreciace bylo asi pro některé diskutující příliš složité).

Podle posledních odhadů vynaložila ČNB na udržení svého kurzového cíle více než bilion korun. Tedy nakoupila za bilion korun eura (zjednodušeně). Předpokládejme, že v kurzu kolem 27 korun za euro.