Podobně neslušným bylo ještě nedávno oponovat věrozvěstům „padání“, že dolar nikam „padat“ nebude. Nebo se ošívat nad představou, že novou světovou měnou se stane poněkud obskurní juan či snad dokonce rubl. V mezidobí ale americká měna zažila „zmrtvýchvstání“, které samozřejmě není žádným „zmrtvýchvstáním“, protože k tomu, aby dolar z mrtvých opravdu vstal, k tomu by mrtvý nejprve musel být. Což dolar nikdy nebyl.

Celá teze o „padnutí“ dolaru stála na představě, že obrovský dluh federální vlády Spojených států stáhne USA „ke dnu“. Dluh Washingtonu je opravdu značný. Tempo jeho růstu je mimo normální měřítka. Na rozdíl od mnoha dluhů jiných vlád má ale několik specifických vlastností.

Především je v podstatě celý v dolarech, tedy v domácí měně USA. Žádné kurzové riziko a navíc – kdyby šlo do tuhého, tak k jeho zaplacení stačí (velmi zjednodušeně) nakoupit dost vhodného papíru a zásobu barvy. Druhý aspekt je, že z oněch již téměř 18,2 bilionu (!!!) dolarů dluží federální vláda USA téměř polovinu peněz federální vládě USA. Ano, skoro polovina dluhu Spojených států patří sociálním a zdravotním fondům a obdobným institucím. Dalších zhruba pět procent drží americká města, jednotlivé státy Unie a jiné municipality, deset procent banky a fondy s domicilem ve Spojených státech, desetinu vlastní samotní Američané a americké podniky. A nyní pozor: V zahraničí je necelá třetina dluhu, necelých šest bilionů dolarů. Z toho má Čína něco přes 1,2 bilionu, těsně před Čínou je Japonsko, k bilionu se blíží tak zvaná „karibská bankovní centra“, což jsou Kajmanské ostrovy, Bermudy, Bahamy a podobně. I když poslední roky byly ve znamení neustálého očekávání „zjevení se pádu“ dolaru, zajímavé je, že klíčoví investoři se tím nenechávali nějak výrazně znepokojovat – Japonsko například držení cenných papírů vlády USA zdvojnásobilo, výrazně investovali Norové, ropné státy a mnozí další. Pozice Číny zůstává stabilní.

S velkou pravděpodobností hraničící s jistotou se dolar „stane silnějším“ než euro a to ve výhledu několika měsíců. Tedy za jeden dolar bude nutné zaplatit více než jedno euro. Ve skutečnosti tato informace sama o sobě nemá nějakou hodnotu, většinu obsahu dávají těmto poměrům emoce lidí neznalých příliš ekonomických zákonitostí. V podstatě je jedno, zda je poměr nějakých dvou měn 1 : 1 nebo 10 : 1, protože to ve skutečnosti nevypovídá nic o jejich „síle“. Důležitý je jenom a pouze vývoj, trend, změna kurzu. A tady vidíme silný tlak na posilování dolaru proti ostatním měnám.