Je třeba se na věci podívat podstatně střízlivějšíma očima. A hlavně ne z pozice prezidenta Hospodářské komory. Jeho optika je nutně poněkud specifická.

Bavíme se o vzdělání našich dětí. Čili o žádné maličkosti. Je to něco, co spolurozhodne o jejich příští úspěšnosti. O tom, zda a jak se ony i naše země uplatní za deset, dvacet nebo čtyřicet let. Něco tak důležitého přece nejde řešit tím, že se podívám na aktuální seznam volných míst a spočítám si, kolik chybí techniků plynových kotlů.

Samozřejmě platí, že nemáme křišťálovou kouli, takže neumíme říci, jaké vzdělání našim dětem pomůže v době, kdy budou dospělé, ke skutečně dobrému uplatnění se na trhu práce. Nevíme, nakolik reálně postoupí robotizace a automatizace, netušíme, kolik z běžných i intelektuálních lidských činností nahradí stroje a AI. Můžeme se pouze… Dohadovat. Což vytváří pocit nejistoty a vede k poměrně absurdním závěrům, jako „řemeslo má zlaté dno a vždycky bude“ nebo „v budoucím světě nebude pro člověka místo“. Znejistění lidé kolísají od nezřízeného optimismu k bezednému pesimismu. To je nejlepší cesta léčebny.