Situace v oblasti konkurenceschopnosti českého zemědělství je díky nesmyslné zemědělské politice do 2013 a rozhádanému domácímu trhu opravdu alarmující. A to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl uspořádat první odborný seminář věnující se právě těmto otázkám. Dosavadní debata o českém zemědělství se na veřejné úrovni příliš nevede, vede se spíše v rovině jednotlivých zájmových skupin. A to je dle mého názoru špatně. Já tvrdím, že je zapotřebí, abychom se všichni doplňovali a spolupracovali, nikoliv konkurovali. Naši konkurenti stojí za našimi hranicemi, líbí se jim naše postupy a vesele nás zaváží potravinami nebo skupují naši půdu. Mou skromnou ambicí je sblížit všechny zainteresované skupiny a společně otevírat témata, o kterých se moc nemluví nebo mluvit nechce.

Při vstupu do EU vláda podcenila zemědělskou politiku a západní země nás zaváží levnými potravinami. Zahraniční zemědělci nejen že naplno využívají velké podpory domácích vlád a jsou tak schopni vyrábět levněji, ale začali v ČR skupovat zemědělskou půdu s jediným cílem, udělat z nás zemi závislou na jejich produkci potravin. To je pro mě zejména jako pro poslance a zároveň zemědělce absolutně nepřijatelné. Pohybujeme se sice v prostoru volného trhu, někteří kolegové ze “staré patnáctky” jsou si ale evidentně rovnější. Tyto nevyváženosti v dotační politice je proto zapotřebí kompenzovat národní agrární politikou. Živočišnou výrobu jsme léta dělali vlastně jen z lásky a ve snaze zachovat v ČR soběstačnost. A nyní máme výsledky. Velmi malou hustotu skotu na hektar půdy, půdě se v živné hmotě nevrací to, co se z ní intenzivním rostlinným zemědělstvím bere a to je velký problém. Půda pak nemá schopnost zadržovat vodu a stává se neplodnou. Nejhorší, co pak můžeme udělat, je reflektovat v národní zemědělské strategii volební cyklus a vždy ji účelově měnit systémem “ode zdi ke zdi“. Naopak, kontinuita musí být v dlouhodobém horizontu jednoznačně zachována.