Mám pocit, že na některé z nich jsme v různých obdobích zapomínali, buď nevědomky a z neznalosti, nebo z ideologických důvodů dané režimem. Letošní jubileum narození jedné z nejvýznamnějších osobností světa 14. století, je tak vhodným okamžikem si připomenout odkazy i dalších velikánů, z těch známých - Václav II., Jan Hus, T.G. Masaryk, Václav Havel. A co dominantní osobnosti první republiky, kterou se tak rádi chlubíme a vyzdvihujeme bez toho, abychom si uvědomili, že bez osobností jako A. Rašín nebo A. Švehla by to nebylo možné. Antonín Švehla, významný prvorepublikový státník, pravá ruka Masaryka "dovnitř země", který stál u zrodu státu, třikrát jako premiér vedl vládu a stačilo málo a byl i druhým československým prezidentem po TGM místo Beneše.

A co Marie Terezie nebo František Josef I.? I ten byl „náš“, český, i když ho považujeme za Rakušana. Paradoxem je, že i Karel IV. stejně jako T.G. Masaryk nebyli původními Čechy, proč tedy máme tendence přehlížet Marii Terezii a její nepřekonatelný školský systém, a Františka Josefa I., který vládl rakouské monarchii úctyhodných 68 let a za jehož éry došlo k velkolepému hospodářskému rozmachu českých zemí spojeného s národním obrozením? Za jeho vlády vznikly například i plzeňské Škodovy nebo Baťovy závody. Z mého pohledu, není podstatné, zda významní patroni naší historie byli stoprocentními či padesátiprocentními Čechy, ale to, že naše země, kulturu, lid zde žijící, milovali, a především, že byli Středoevropané.