Dovolím se ale vyjádřit k účasti Ministra vnitra na místě činu. Nevím, co tam pohledával. Kdyby to bylo před pár lety, tak by svou zavalitou postavou mohl chránit občany. Dnes je ale hubeňour a skoro nikdo by se za něj neschoval. Já bych pár desítek centimetrů přesahoval. Nejspíš šel tedy sbírat populistické politické body. Z vlastní praxe vím, že účast vysokých funkcionářů, kteří se takhle rádi ukazovali hlavně za totáče, vždy znamenala dvě věci. Zmatek při zákroku a poničené stopy a důkazy na místě činu.

Místo toho, aby se takhle zviditelnil, by nám měl odpovědět na otázku, jak je možné a kde je systémová chyba, že takovíto člověk mohl vlastnit zbrojní průkaz a střelné zbraně. Všeobecně se o něm vědělo, že je to magor. Tak proč to nevěděla místní policie a neupozornila na to správní orgán, který zbrojní průkazy vydává?

Domnívám se, že bych i odpověď znal. Základy policejní práce byly dány za Rakouska Uherska a nikdo nic lepšího nevymyslí. Místní a osobní znalost a teplý bonz.

Policista, který nezná rajon, nezná lidi, kteří v něm bydlí, a nemá informátory, kteří by mu občas něco řekli je slepý a hluchý. Na každém Obvodním oddělení visí nástěnka s fotkami policistů a nad nimi nápis. Znáte svého policistu? Občané je asi znají, ale policisté evidentně neznají je. Upřímně, ani se jim nedivým. Po revoluci začal každý, kdo se na chvíli dostal do vedení policie, vymýšlet, čím by tu policejní práci obohatili. „Každá změna je k horšímu“, praví jeden z populárních Murphyho zákonů. Potvrdil se bohužel i u policejních reforem. V souvislosti se střelbou se začíná mluvit o změně zákona.

Domnívám se ale, že to není potřeba. Stačí, aby se důsledně dodržoval stávající zákon o Zbraních a střelivu, který v paragrafu 18 uvádí, komu se vydává zbrojní průkaz: