Jen nerad poslouchám hysterické výroky o zániku Národního parku Šumava, který by měla přinést senátní verze zákona o ochraně přírody. Tak to samozřejmě není, ale někteří ekologové rádi vidí a prezentují problém černobíle.

Je na místě připomenout, že ministr Brabec při projednávání zákona o NP Šumava sliboval, že připraví zastřešující zákon, který bude respektovat názory šumavských obcí. Jak je vidět z novely o ochraně přírody, tento slib nedodržel. Naopak situaci zneužívá, když straší nepodloženými argumenty, že změna přinese konec národních parků. Nepřinese. Pouze by obce na území Šumavy mohly získat obdobná práva, jako mají ostatní obce. Týká se to hlavně Šumavy, největšího národního parku, kde překvapivě žijí i lidé. A je v jejich zájmu, aby se jejich obce rozvíjely, což by senátní úprava umožnila. A já osobně nesouhlasím s tím, aby obce na Šumavě měly omezená práva.

Rozvoj neznamená velké developerské projekty nebo lyžařské areály na úkor ochrany přírody, to odmítám. Všechny podnikatelské nebo stavební záměry přece podléhají (a nadále budou podléhat) schvalování územních plánů, přísným posudkům dopadu na životní prostředí a dalším ochranným mechanismům, při kterých mají orgány ochrany přírody a životního prostředí rozhodující pravomoc. Právě tyto orgány, nikoliv zákon, mají přece vymezit hranici mezi ochranou přírody a rozvojem obcí.