Jakákoliv vláda, která prosazuje zákon o prostituci, prohlašuje, že cílem právní úpravy je ochránit práva žen, omezit nelegální obchod s lidmi či zamezit šíření pohlavních nemocí. Volí však diametrálně odlišné cesty a vychází z rozdílných hodnot.

Nizozemsko, Rakousko či Německo ve snaze vytlačit organizovaný zločin a lépe ochránit práva žen prostituci legalizovalo a učinilo z něj zvláštní druh podnikání. Většina Němců či Holanďanů nevidí nic špatného na tom, jestli někdo chce uspokojit svoji potřebu a někdo zase snaží získat prostředky k obživě.

Naopak, skandinávské země vnímají prostituci jako „formu násilí páchaného muži na ženách“ a lidskoprávní zločin. V roce 1999 kriminalizovala švédská vláda poptávku - nákup sexuálních služeb. Zákazníka přistiženého při placení lze trestat pokutou nebo vězením až do šesti měsíců. Všechny osoby nabízející sexuální služby jsou považovány za oběti, proto poskytování sexuálních služeb není trestné, ale není ani legální a zůstává společensky vysoce nežádoucím jevem. Postavení a pracovní podmínky prostitutek se nezlepšily, spíše naopak. Podle švédských oficiálních statistik se počet prostitutek ve Švédsku po přijetí zákona snížil o 40 %. Švédsko následovalo i Norsko.

Francie následuje Skandinávii na cestě do světa bez prodejné lásky

Kritici švédského modelu kriminalizace poptávky poukazují na fakt, že skandinávské státy svůj problém exportovaly – většina někdejších zákazníků vyhledává sexuální služby v zahraničí. Obdobný zákon, zavádějící vysoké pokuty pro klienty prostitutek, schválilo francouzské Národní shromáždění. Zákazníci mohou dostat pokutu 1500 eur.

Muži na pranýři i v Česku

Postup prolomení anonymity a pranýřování zákazníků použily i některé radnice v česko-německém pohraničí ve snaze vymýtit pouliční prostituci. V roce 2008 městská policie v Chomutově uveřejňovala na internetu fotografie aut a zákazníků, především z Německa. Plánovala dokonce posílat dopisy na adresy těch řidičů, kteří vyžádají sexuální službu – aby se o jejich počínání dozvěděly i jejich rodiny. Toto zostuzení mělo být odstrašujícím prostředkem. Město Dubí rovněž uvažovalo o zveřejňování fotografií klientů, ale záměr zakázal Úřad pro ochranu osobních údajů.