Rozhodla jste se kandidovat do Rady Českého rozhlasu. Proč zrovna tam? Máte k rozhlasu nějaký zvláštní vztah?
Na Českém rozhlase, a převážně na jeho publicistice, se mi vždycky líbilo, že se tam témata rozebírají do hloubky a neklouzalo se po povrchu. Dozvíte se různé pohledy na věc a ne tak povrchně jako třeba v České televizi. Bohužel jsem si všimla, že i Český rozhlas má poslední roky určitou tendenci přiklánět se k některým trendům a ideologiím a ve vysílání se jim věnovat více než jiným či jejich kritice. I přesto má ale po menší korekci směrem k vyváženosti stále velký potenciál toho, co může posluchačům nabídnout.
Slyšíme, že Česká televize a Český rozhlas jsou základem kulturního dědictví a bez jejich existence by všichni umělci navázaní na audiovizuální sektor šli „pod most”. Cítíte to tak?
Podle posledních statistik je v naší zemi zhruba 70 000 lidí v bytové nouzi nebo doslova bez domova. Čili z toho vyplývá, že „pod mosty" je a bude narváno. Umělci, kteří nejsou skutečně talentovaní natolik, aby se uplatnili přirozenou cestou a jde jen o protekční rádobyumělce jen „přisáté" na veřejnoprávní média a státní granty, musí svou situaci řešit jinak. Pokud vím, vydobyli si status umělce, tak se mohou prohlásit za nositele kulturního dědictví a říct si o tuto sociální dávku, pak mohou v klidu dále chodit třeba na demonstrace, aby se nějak zabavili a projevili. Veřejnost pak z jejich projevů sestříhá zábavné reely a tak zůstanou součástí toho kulturního dědictví stále stejně jako jakékoliv no name hvězdičky z různých reality show, to je podobná liga, jen je lidé nemusí nedobrovolně platit.
Také bych ráda připomněla, že podle posledních statistik je v Česku nízká nezaměstnanost, a to až taková, že současná vláda, kterou jistě nikdo nemůže podezírat z toho, že je „proukrajinská", už nyní avizuje, že podporuje prodloužení pobytu pro všechny Ukrajince, kteří jsou schopni a ochotni pracovat, protože je potřebujeme, což je nezpochybnitelný fakt. Dokonce ani to nestačí, takže sem „dovážíme" Filipínce, zvyšujeme vízové kvóty pro Indy. Práce je a bude v komerční sféře tedy dost a ani umělci se tedy nemají čeho bát. Jsem si jista, že nezemřou hladem a v případě nejvyšší potřeby si najdou i nějakou práci.
Toto se samozřejmě netýká skutečných umělců typu Jany Brejchové, která nás nedávno opustila a jejíž význam, dosah, herecké charisma a schopnosti jsou / byly něco, čeho většina současných žadatelů o statut umělce nebo čekatele na honorář z veřejnoprávních médií nedosahuje ani z desetiny.
Milion chvilek pro demokracii se zasazuje za status quo, pokud jde o TV a rozhlasové poplatky. Bývalá Fialova vláda křičí, že bez poplatků končí demokracie. Jak tento stav vnímáte?
Přijde mi krátkozraké, že celou diskuzi o veřejnoprávních médiích zjednodušili jen na otázku peněz. To bych čekala od lobbistů, ale ne od novinářů a dobrovolníků – aktivistů z neziskového sektoru. Co se politiků týče, tam mne to neudivuje, to je klasická práce opozice, něco dělat musejí, navíc se blíží volby do senátu a pan prezident si už zjevně odstartoval kampaň na znovuzvolení. Tam se opravdu nedivím.
Jen mne mrzí, že si nedokáží najít nějaké téma, kde by si nebrali jako rukojmí statut veřejnoprávního média, která jsou už tak ve velmi špatné situaci, protože jejich oblíbenost a důvěra v ně ze strany veřejnosti se dle posledních průzkumů pohybuje sotva něco málo nad polovinou, což je tristní u média, které tu má být pro všechny. Nedivím se, že lidé se bouří a nechtějí platit poplatek za něco, k čemu nemají už důvěru a nesledují to.
Je fascinující, že ta skupinka kolem veřejnoprávních médií vykazuje až fanatické sklony. Chápu ty, kterých se to týká a kteří si neumí představit, že by se jinak uživili, zajímavé ale je, jak se jim daří přesvědčit mentálně slabší jedince o tom, že na poplatcích veřejnoprávním médiím je založena demokracie u nás.
Produkty jejich propagandy mi píšou zprávy nebo komentáře na sociálních sítích a ty jsou velmi často na úrovni dětí z prvního stupně základní školy, kteří na mne útočí už jen za to, že jim vysvětluji, jak to reálně funguje a že ten politický vliv je na ta média už teď, a pokud to někdo popírá, tak je buď naivní nebo se je pokouší dezinformovat.
A tito lidé pak když neví, co mi na to mají říct, což až na světlé výjimky nevědí, tak se opírají o můj vzhled nebo o to, jak se třeba tvářím na fotce a radí mi, že bych se měla tvářit jinak. To myslím naprosto vážně. Netušila jsem, kolik toho odkryju v této části společnosti jen tím, že veřejně prohlásím, že kandiduji a zveřejním vše, co jen jde a snažím se být maximálně transparentní. Už chápu ostatní kandidáty, že se snaží být v ústraní a jen si případně obcházejí politiky a potichu za sebe lobují, ale s veřejností komunikují v tomto minimálně. A tak se všichni vrhají na mně. Jako bych byla nepřítel číslo jedna.
My tu máme veřejnoprávní média, u nichž se už několikrát ukázalo, jak jsou politicky ovlivňována, a to přesto, že fungují na bázi poplatků, ale tyhle lidi fanaticky se shlukující a poskakující kolem slova „poplatky" bránící je kyji ještě z doby mediálního pravěku, to evidentně nezajímá. Prý se při jiném způsobu financování bude jednat o zestátnění, což bude konec demokracie v zemi. K tomu nemohu říci nic jiného, než slovy klasičky: „Jsem zděšena".
Od angažovaných umělců jsme slyšeli, že občané platí poplatky rádi - a fakt, že platí, považují angažovaní umělci za souhlas. Je tomu tak?
Pravda je taková, že lidé platí, protože nechtějí, aby jim zaklepal exekutor na dveře. Pokud budou platit opravdu rádi a včas proto, že mají ČRo a ČT rádi a rádi je podpoří, tak fajn, tím pádem můžeme platbu poplatků zdobrovolnit. Motivací ale musí být respekt a obliba a ne strach. To pak nemluvíme o platbě poplatků, ale o výpalném. A určitá část společnosti to tak cítí, a to se musí změnit.
Buď se musí změnit způsob financování, anebo se musí začít veřejnoprávní média chovat tak, aby je lidé, kteří v ně ztratili důvěru, začali mít rádi a oblíbili si je a znovu jim důvěřovali. Což je ale proces na delší dobu. A je to míč na straně hřiště ČT a ČRo. Nechci je hanět, kdyby ano, tak bych byla na straně té sice menšiny, ale velmi rozhněvané, která by dokonce veřejnoprávní média zrušila úplně bez náhrady.
To by ale byla škoda - oni nedělají všechno špatně.
Hynek Čermák, Aleš Cibulka, Jitka Čvančarová, Sarah Haváčová. Zná tyto lidi někdo půl kilometru za Rozvadovem? Oni sami se zasazují za kosmopolitní vnímání světa.
Za Rozvadovem lidé znají jména jako je Karel Gott, ve světě opery pak například jména jako Štefan Margita, Dagmar Pecková, ve sportu pak řadu našich hokejistů a fotbalistů či Martinu Navrátilovou či v Itálii pak pamětníci vzpomenou na Lídu Baarovou, která tam byla nakonec za velkou hvězdu a miloval ji Federico Fellini, nebo samozřejmě oscarový režisér Miloš Forman. Herci mají v tomto horší pozici než zpěváci či sportovci, je tu ta jazyková bariéra, a především dialekt, kdy pak mohou hrát většinou jen cizince. Nechci být k našim hercům nějak neférová, že je v zahraničí nikdo nezná, není to snadné se v zahraničí prosadit v této profesi.
A tak dělají kariéru jen doma, maximálně u sousedů na Slovensku a jako všem „malým lidem" některým z nich asi i proto chybí umělecká pokora a respekt k divákovi. Jsou schopni používat slova jako „dezoscéna", když na demonstracích nebo v rozhovorech mluví o části veřejnosti, která nesdílí jejich politický názor.
A ta „dezoscéna" – to je podle nich kdo? Těch cca 45 % lidí v České republice, kteří nemají důvěru ve veřejnoprávní média, a argumentují tím, že už některé politicky angažované umělce nemohou ani vidět?
Nicméně – abych se vrátila k úvodní otázce – nejen za, ale i před Rozvadovem, mají pak často lepší pověst a oblibu děvčata z E55 než tito naši herečtí „velikáni".
Vy sama jste 11 let bydlela v Británii. Nemáte ráda Českou republiku, že jste z ní odešla?
Mám svou zemi ráda, jsem ale přesvědčena, že člověk by se měl snažit získat i rozhled a zkušenost, jak se žije v jiných zemích. Chtěla jsem se také naučit konečně pořádně anglicky, včetně přízvuku a také získat nějaké zkušenosti a rozhled a trochu se mi to protáhlo na těch jedenáct let...
Z České televize odešla Markéta Dobiášová, která vyšetřovala kauzy kolem covidu či Dozimetru. Jak vnímáte to, že angažovaní zaměstnanci veřejnoprávních médií ji coby kolegyni odepsali?
Tohle mi hlava nebere. Markéta je statečná bojovnice a skutečná novinářka, tělem i duší. To prokázala právě svým odchodem z mainstreamu, což začalo tím, že jí v České televizi bránili v dokončení kauzy Dozimetr, která se týkala konkrétních politiků a jejich napojení na podsvětí. Navíc byla jediná, kdo upozornil na bossing a sexuální harašení v České televizi, o kterém se tam vedla roky hodně hlasitá šeptanda za ignorace vedení. To je prosím to veřejnoprávní médium, kterému když přestaneme platit poplatky, tak skončí demokracie a máme tu ten děsivý „Slovenský scénář".
To, že Markéta Dobiášová dala přednost pravdě před pohodlím zaplaceném ustoupením manipulaci a nátlaku, jí dalo punc skutečné novinářky – hledačky pravdy a hlídacího psa demokracie. Velice doporučuji její autorský investigativní projekt Infakta.cz, který dělá to, co mají dělat veřejnoprávní média – a lidé se jí skládají na alespoň základní provoz dobrovolně… Žádný exekutor za jejich dveřmi nestojí, když nezaplatí...
Ona je teď slyšet samozřejmě méně, zatímco ostatní zůstali v pohodlí pod ochranou velkého média, ona teď dělá doslova v undergroundu. To je strašná vizitka veřejnoprávních médií.
Já se koukám na zangažované pracovníky ČT a ČRo, jak nám teď vášnivě vysvětlují, jak chtějí udržet svou nezávislost a objektivitu, a zároveň se mi do toho prolíná odkaz Markéty, který se rozprostírá v ohlušujícím tichu toho, co oni zamlčují. Je to smutné a bizarní zároveň. Markéta si vybrala cestu zachování osobní integrity a morálky, oni loajálnost k placení hypoték. Kde je ta veřejnoprávnost, nezávislost a služba občanům? A jak ji pojistily poplatky?
Na Fakultě sociálních věd i na dalších akademických pracovištích se z „umění žurnalistiky” dělá jakási zvláštní magie. Jak vy osobně vnímáte „výchovu novinářů v Čechách” a jak se to projevuje v Českém rozhlase?
Já jsem studovala na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze specializaci Televizní publicistika, takže těžko říct, co se odehrává na naší slavné Univerzitě Karlově a její fakultě sociálních věd, ale nic moc dobrého o tom už roky neslyším. Pokud vím, daleko lepší pověst má v branži žurnalistika na olomoucké univerzitě.
Moje škola byla navíc prakticky zaměřená a skutečně jsme se něco naučili a já si jí i kvůli tomu vybrala. Uvedu příklad. Měla jsem spolužačku, jejíž rodiče chtěli, aby měla titul bakaláře a pak magistra, to by u nás neměla, my jsme dostávali „jen" diplom DiS – diplomovaný specialista.
A ona od druhého ročníku začala studovat žurnalistiku právě na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. I přestože to pro ni ale bylo nesmírně náročné, studovala obě školy zároveň. Ptala jsem se jí, proč na naší vošce neskončí – navíc by ušetřila, naše škola byla soukromá, na rozdíl od té státní.
Ona mi na to odvětila, že tam studuje kvůli titulu, u nás proto, aby se něco naučila.
Tohle mi zní v uších stále i po těch jednadvaceti letech, co od té doby uplynulo… A obávám se, že to stále platí.
Rozhlasové hry či „rádio na polštář” asi řešit nemusíme, ale sporným bodem stran Českého rozhlasu bývá zpravodajství. Co řešit kolem Radiožurnálu a zejména Českého rozhlasu Plus?
Obě stanice, když je posloucháte, působí velice profesionálně, a v řadě politicky nekonfrontačních témat tomu tak i je, převážně Radiožurnálu bych v zásadě máloco vytkla, jsou to spíše drobnosti. Český rozhlas Plus má mezery v ukazování vícero stran různých témat, což je zrovna v jeho případě škoda, protože tam tu hlubší analýzu z vícero úhlů pohledu a diverzity často hledám a vidím ji méně než dříve. Tendenčnost by měla patřit maximálně do komerčních médií.
Myslím, že trend, kterému se především obě veřejnoprávní média nevyhnou do budoucna, je navíc slučování obou médií nebo alespoň redakcí. Není možné platit zvlášť Radiožurnál a ještě ČT24, když dělají podobnou práci, kterou navíc ještě dělá ČTK, byť to je jiný formát – zpravodajská agentura.
Každopádně je důležité posílit v rozhlase publicistiku a také je nezbytné posílit regionální zpravodajství.
Po tom je teď velká poptávka, neboť komerční média, převážně tisková a online v regionech, za poslední roky masivně vyklidila pole a těch málo novinářů, kteří tam zůstali, stíhá pokrýt zpravodajsky maximálně témata z radničních tiskovek a sem tam udělat nějaké rozhovory a zajímavosti.
Navíc v regionech vždycky žalostně chyběla publicistika, která by se zabývala tématy a kauzami, které jsou závažné, ale mají příliš regionální charakter. Vyloženě bych tam pak podporovala jakékoliv propojení třeba s redakcí ČT pořadu Černé ovce a jakési obnovení investigativní redakce v rozhlase, a to převážně zaměřené na spotřebitelskou publicistiku. Tady se dá začít nějak spolupracovat i mezi stávajícími médii a motivovat ČT a ČRo, aby na kauzách nebo v zaškolení regionálních publicistů spolupracovaly jednotlivé redakce. Případně štáby na práci na jednotlivých kauzách nebo reportážích. Dnes už to technicky jde bez větších problémů.
Oběma médiím by to navíc pomohlo, lidé v regionech by měli pocit, že tu jsou veřejnoprávní média pro ně a zabývají se i jejich každodenními problémy. Ten pocit tu moc není. I to přispívá k stále větší nechuti platit poplatky.
Někteří lobbisté vás napadají, že jste se do Rady ČRo nechala navrhnout „vlastní neziskovkou”, čímž jste následovala příkladu komunálního politika TOP 09 Ondřeje Matouše. Tento pán, chovatel holubů, je PŘEDSEDOU Rady Českého rozhlasu a nechal se coby kandidát na radního ČRo navrhnout Českým svazem chovatelů, kterému tehdy sám předsedal. Proč postupujete jako tato „stará struktura” Fialovy vlády?
Přijde mi vtipný především ten dvojí metr, kdy u Ondřeje Matouše za TOP 09 je totéž v pořádku, ale u mě, která jsem nezávislá kandidátka, byť se ve změnách koncepce, na které fungují veřejnoprávní média, shoduji v řadě věcí zcela evidentně se současnými vládními stranami, je to špatné. Ondřeje Matouše se nechci nijak dotknout, mě to doteď nevadilo také.
Nejvíce mne šokovala jedna lobbistka, kterou ani osobně neznám a nikdy jsem jí nic zlého neudělala. Ta dostala ze mě a naší malé, nezávislé a nedůležité neziskovky takový strach, že mi začala vzkazovat, že jsem se měla nechat navrhnout jinou neziskovku, a tu jmenovala, ale ta funguje teprve pět let.
Jenže dle zákona vás musí jmenovat nějaká erudovaná společnost fungující více než deset let. Přičemž ta naše, jejímž jsem statutárním orgánem, funguje už přes dvacet let, čili splňuje na rozdíl od té druhé literu zákona. Paní je zkrátka mediální odbornice na slovo vzatá anebo si myslí, že jsem naprosto hloupá, neověřuji si informace a chtěla mě zdiskreditovat. Nevím, jak to chápat.
Možná ji děsí, že si dovolujeme zaobírat se mimo jiné mediální výchovou, ale to tak, že neideologicky, jen neutrálně vysvětlujeme, jak mediální prostředí a přenos informací funguje, ale neříkáme lidem, čemu a komu mají věřit jmenovitě a nejsme součástí tzv. hybridní války. Prostě to děláme v klidu a v pohodě s přestávkami víceméně stejně dvacet let a nenechali jsme se zlákat bohatými granty na to „nové pojetí mediální gramotnosti", které funguje spíše jako cenzura a propaganda. To vyděsí, to chápu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
